Operace A-501-A ✓

Seznámení, 3. část

20. 11. 2076, Severní Amerika, USA, hlavní centrála Cosmos Way, všichni účastníci mise A-500-A

Štír

Rozhlédl jsem se po svém novém týmu a cítil jsem se nejistě. Pokaždé jsem na začátku chtěl každého z nich poznat, promluvit si, abych si dokázal získat jejich důvěru, základní představu o rozdílných charakterech a hlavně vytipoval, v čem by mohl být problém. Potřeboval jsem za těch deset dní udělat z nich perfektní tým, který by si byl blízký jako rodina.

Rozhlížel jsem se. Společenská místnost byla útulná, v barvách společnosti. Bílé stěny a doplňky, modré čalounění a koberce. Jednoduchý odkaz na logo Cosmos Way, astronaut s vlajkou v tmavě modrém kruhu vyplněném hvězdami, ke kterému vedla klikatá silnice byl jemný a nevtíravý.

Na stolech se objevily skleničky a džusy, jednohubky a dortíky. Z reproduktoru se linula tichá písnička. Čekalo se už jen na tu zrzku. Rozhodl jsem se, že se mezitím seznámím s každým členem osobně.

Nejblíž byla rezervovaná blondýna. Seděla na sedačce, odmítala se s kýmkoli bavit a jediný, kdo ji pořád otravoval, Dragonfly, se bavil s Topo. Vzal jsem svoji sklenici s jablečným džusem a vyrazil k ní.

„Můžu?"

Podrážděně zvedla hlavu, ale přece jen cítila, že nebyl dobrý nápad poslat mě pryč. Pokrčila rameny a kývla. „Když chcete, asi vás nemůžu poslat někam."

Sedl jsem si a napřáhl k ní ruku. „Co si tykat?"

Potřásla mi rukou, ale nebylo jí zrovna příjemně. „Fénix. Štír, že ano?"

„Správně," přikývl jsem a zkoumal její oči. Nevypadala vyloženě zlá. Měla ostražitý pohled, to ano, byla opatrná a držela se dál, ale nebylo to, že by námi opovrhovala. Jen se necítila dobře. „Nemáš ráda společnost?"

Sklopila oči. Byla nesvá. „Moc ne," připustila. „Nevím, proč být milá a bavit se, když se všichni navzájem jen potřebujeme."

„Nepřijde ti, že bychom si měli věřit?"

Podívala se mi do očí. „Ty zvěsti na internetu... ty fotky té hnědovlásky a dvou dětí... jsou tvoje rodina, že? Svěřil bys mi do rukou život kohokoli z nich?"

Představil jsem si svou rodinu. „Ne."

Povytáhla obočí a ukázala na mě. „A to je ten problém. Nesvěřil bys mi je. Nikdy si tak moc věřit nebudeme, takže nemá smysl se o to snažit. Když chceš opravdu něco chránit, nikomu jinému věřit nemůžeš," vstala. „Nebudu vám dělat zbytečné problémy, ale kamarádit se nebudu."

Frustrovalo mě to. Jak máme sakra být jeden tým s největší introvertkou, jakou jsem kdy viděl? „Chápu, ale doufám, že změníš jednoho dne názor a najdeš si, za co by ti stálo se snažit."

Zavrtěla hlavou a přimhouřila oči. „Propuštěna? Tak snadno? Žádné kázání? Panečku," uchechtla se. „Co se týče změn názoru," naklonila hlavu ke straně, „musel by to být zatraceně velký důvod k tomu, abych se změnila. Museli byste mě přeprogramovat," nevesele se uchechtla.

„Máme tu dva experty na programy," kývl jsem s nepatrným úsměvem k Dragonflyovi a Topo.

Protočila oči. „Na tohle nemají dostatečné zkušenosti. Ale každopádně díky za přístup. Slibuju, že svoji práci udělám na dvě stě procent."

Vážně jsem přikývl. Tomu jsem věřil. Sice nebude členem týmu a bude hlavně myslet na sebe, ale jakýkoli úkol dostane, udělá ho. Workoholičku jsem poznal, když stála přede mnou. „Nemáš za co, ale netěší mě to. Mohla bys být fajn holka. Ať se ti stalo cokoli... Možná je čas se přes to přenést," poplácal jsem ji po rameni, čímž jsem si vysloužil její podrážděný pohled. Svým způsobem jsem ji měl už teď rád. Bude podkopávat morálku a frustrovat ty více družné členy, ale zároveň byla profík, na to byla dost známá v médiích.