Operace A-501-A ✓

Výčitky svědomí

17. 6. 2077, někde ve vesmíru – Fénix, č. 5555

Promnula jsem si čelo a podívala se na Ethanova rozložitá záda. Všimla jsem si, že si nedávno trochu zkrátil vlasy po stranách, zatímco nahoře je měl delší a rozcuchané. Na tváři mu rostlo strniště.

Netušila jsem, proč jsem přemýšlela zrovna nad tímhle. Možná jsem prostě byla až moc unavená a potřebovala jsem se vyspat. Stoupali jsme po kamenitém svahu, zatímco nám pod nohama podkluzovaly kameny, které se s ošklivými ranami řítily dolů.

„Ethane," zahučela jsem.

Bez odezvy pokračoval dál vzhůru. Zastavila jsem se a chytila se malého slabého stromku, který mi nenabízel mnoho opory, ale aspoň jsem získala rovnováhu. Dotkla jsem se hrudi, kde mi divoce bušilo srdce. „Ethane, zastav."

Zabrzdil, ale v tu chvíli šlápl na kámen, který se uvolnil. Dokázal chytit rovnováhu, ale mě bolestivě kutálející se šutr trefil do holeně. Zaťala jsem zuby a odřela si dlaň, kterou jsem se zapřela o kámen vedle mě, abych nespadla. Mrkáním jsem zahnala slzy.

„Stůj, nemá to smysl." Řekla jsem, když jsem stěží získala rovnováhu. Pořád jsme se moc nebavili, protože mezi námi visela naše hádka.

Přejel pohledem po okolí a povzdechl si. „Musíme se dostat zpátky," zamumlal, ale já se natáhla a chytila ho za paži. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Ne dneska."

Podíval se na moji krvácející dlaň na jeho paži a jeho oči získaly na něžnosti. „Fajn." Podal mi ruku a vytáhl mě za sebou na pevnější půdu pod nohama.

Vyškrábali jsme se kousek výš a našli si místo, které nemělo takový spád. Strčila jsem si batoh pod hlavu místo polštáře a mikinu si přehodila přes sebe jako deku. Dívala jsem se na nebe a přemítala nad vším, co se stalo od té doby, co jsem podepsala smlouvu o téhle šílené akci. Změnila jsem se a nebyla jsem si jistá, jestli se mi to líbí.

Otočila jsem se na bok a podložila si hlavu rukama. Sledovala jsem mužskou siluetu rýsující se proti nočnímu nebi. Dragonfly seděl na pařezu a díval se na hvězdy. Zvedla jsem se na lokti a prohrábla si vlasy.

„Ethane?"

Ohlédl se. Byla tma, takže jsem mu neviděla do obličeje. Mně ozařoval tvář jeden z měsíců, takže viděl můj výraz. „Copak?"

„Já už se nechci hádat," přiznala jsem tiše.

Zhluboka se nadechl. Zaváhala jsem, ale nakonec jsem poplácala dlaní místo vedle sebe. Přišel blíž a lehl si vedle mě a dokonale napodobil moji pozici. „Já taky ne, ptáče. Promiň. Nemyslel jsem to tak."

Uculila jsem se. „Takže jsem snesitelná?"

Odfrkl si a lehl si. „Jsi naprosto příšerná a nemůžu tě vystát, ale zároveň jsi mi dneska chyběla. Není mi pomoci, už si to bez tebe nedokážu představit."

„Zdá se mi to, nebo jsi sentimentální? Vždyť jsme spolu byli celý den. Nemohla jsem ti chybět."

Ohlédl se na mě a usmál se. „Jo, ale chyběly mi ty tvoje poznámky, ptáčátko." Z vřelosti v jeho hlase mi naskočila husí kůže, ale necítila jsem se nepříjemně. Lehla jsem si vedle něj a podívala se na nebe. Byly tu tak cizí hvězdy. Najednou mi došlo, že mi taky chyběl.

„Co myslíš, že se děje doma?"

„V raketě, nebo na Zemi?"

„V raketě řádí naše kočka, určitě už ovládla ledničku. Myslím na Zemi."

Mlčel a nejspíš zvažoval, co odpovědět. „No, myslím, že vyšilují, že jsme jim zmizeli."

„Zajímalo by mě, jestli řekli veřejnosti, že se jim ztratila loď."

„Záleží, jestli Gaziovi vyhlásí mrtvého brouka. Když z toho udělají tabu, nemůžou říct nic. Ale myslím si, že Richard to nebude chtít hrát dlouho. Určitě si už našel cestu, jak to lidem říct."

„Andrea to už ví určitě. Není možné, aby jí to neřekl."

„Máš o ni starost?"

Cítila jsme jeho pohled, kterým se mi vpaloval pod kůži. „Možná jo."

Drcnul do mě ramenem. „Budeme v pohodě, uvidíš. A oni taky."

Mlčky jsem přitakala, ale pořád mě neopustila myšlenka na problémy, které vznikly po ztracení lodi z radarů. Problémy, které jsem způsobila já. Do očí se mi draly slzy. Far, Štír, Topo, Gamuza... Zasloužili si něco lepšího. Měl je čekat návrat a sláva, ne smrt a hroby na osamělém místě.

Popotáhla jsem. Dragonfly se na mě otočil a objal mě. „Taky ti chybí?"

„Je to všechno moje chyba," zamumlala jsem mu do ramene.

Odfrkl si. „Blbost. Není to ničí chyba, dobře? Takové věci se prostě stávají."

Jenomže on nevěděl to, co jsem věděla já. On nevěděl, že kdybych se neúčastnila mise, nejspíš by teď objevoval cizí planety s ostatními, A-500-A by byla vcelku, Štír by se rozčiloval nad jejich morálkou, když by viděl Gamuzu na gauči s chipsy, zatímco Topo by ho mírnila. Možná by teď Dragonfly žertoval s Farfallou. Byl by tam někdo místo mě a určitě by zapadal do jejich partičky mnohem lépe, než se to kdy podařilo mně.