Operace A-501-A ✓

Všechno, co řekneš

26. 8. 2077, Německo, Rothenburg – Xavier Nirian Gazi

Rozepnul jsem si sako a s úlevou zaplul do výtahu. Když se dveře zavřely, s frustrovaným zakňučením jsem si opřel čelo o chladné obležení stěn. Nevypadalo to dobře. Zkráceně to, že se nám ztratila z radarů ta podělaná loď, byl prostě průser neskutečných rozměrů. Nebyl jsem na tuhle pohromu stavěný. Babička se rozhodla, že bude super, když budeme dědit tuhle pitomou společnost, ale UNIVERSE byla zkrátka příliš veliká pro někoho, komu bude za měsíc třiadvacet. Chtěl jsem pryč. Co nejdál od světel kamer, od otázek médií, protože nejsou blbí, všimnou si, že jim nemáme co ukázat, a hlavně pryč od těch namyšlených kreténů, kteří ví všechno nejlíp. Proč proboha vesmírné společnosti vedli lidé, kteří neměli ani potuchy, o čem se zrovna mluví. Co já vím, na co jede posraný raketový pohon?

Výtah pomalu dojel do spodního patra, proto jsem si honem znovu zapnul sako a vyrazil se sebejistým pohledem k pultíku, za kterým seděla Kate a cosi zaujatě sledovala na mobilu s jedním sluchátkem v uchu. Když mě zmerčila, zářivě se usmála a zamávala mi prsty. Mrkl jsem na ni a vyrazil k řidiči a sebral mu klíčky, než stihl cokoli říct. Svoje auto jsem zkrátka potřeboval chvíli mučit na přeplněných silnicích, protože jinak se odreagovat nedalo. Policii měla babička zmáknutou, takže mi mohla být nějaká pokuta srdečně jedno.

Když jsem o tři hodiny později dorazil k rezidenci a zaparkoval, přenechal jsem zaměstnanci zaparkování mé tmavě modré sportovní krásky a vystřelil po schodech k bělostným dveřím. Všude bylo ticho, jen zaměstnanci šmejdili po pokojích, uklízeli a chystali se na nový den.

Rozrazil jsem dveře svého pokoje a skoro dostal infarkt, když jsem rozsvítil. „Kristepane, Emmo!" na mé posteli se rozvalovala má sestra v pyžamu a pobaveně se zubila.

„Čau. Zase jsi mučil toho svého chudáka a ujel ochrance?"

Protočil jsem oči. Všichni se mohli zcvoknout, když jsem odjel bez řidiče a svou ochranku „zapomněl" u východu. Jenomže moje láska si zasloužila soukromí. Buggati teď byla konečně unavená a spinkala v garáži poté, co dokázala uspokojit svého páníčka, co nejlépe dokázala. „Moje auto není žádný chudák a ochranku nepotřebuju. Jsem spolumajitel debilní společnosti o vesmíru, kdo by mě vraždil?"

Odfrkla si a nechala se políbit na tvář. Od smrti mamky a odchodu táty jsem měl jen ji a babi. Babi rozhodně nebyla pohádková babička s napečenou bábovkou a často jsem uvažoval o tom, jestli se dá považovat za esenci zla. Byla tvrdou a nelítostnou vládkyní svého království a já zastával roli prince, který impérium zdědí ať chce, či nechce a podle toho se také babi chovala.

„Jaký jsi měla den?"

Hodila mi časopis, ve kterém si listovala. „Na nic. Pořád někdo volá a chce odpovědi, které jim nesmím dát, ovšem nikdo mi neřekl, co tedy mám říkat."

Sedl jsem si na postel a promnul si čelo. „Já vím, promiň, Em. Ale sám nevím, co dělat. Všichni mají plnou hubu keců. Prostě bych řekl pravdu, ale to babička zatrhla." Pořád jsem měl před očima Taylor, když se se mnou loučila v Berlíně. Jako bychom se viděli naposledy, jako bych ji zklamal a ona mi už nevěřila. Chovala se cize, měl jsem pocit, že ji vidím poprvé v životě. Kam jsme zmizeli my?

Emma souhlasně zamručela. „Jaká je pravděpodobnost, že ji do rána skolí infarkt? Nebo třeba letos? Nebo prostě někdy? Umře vůbec?"

„Emmo, je to naše babička."

„Která odmítla řešit problémy v téhle rodině, proto se pohádala s mámou a ta to pak napálila do kamionu. A nemusím ti snad připomínat, že naše milovaná babička vyštvala tátu z domu a díky tomu ho ani pořádně neznáme."