Operace A-501-A ✓

Vidím, 2. část

Rozhlížel jsem se kolem sebe. Slyšel jsem zapraskání větvičky přímo nad námi, ale původce zvuku jsem nezahlédl. Naskočila mi husí kůže a raději jsem si pospíšil, abych svoji průvodkyni dostihl a neztratila se mi z dohledu.

Občas si přidřepla k zemi a zkoumala nějakou rostlinu. Když usoudila, že by k něčemu být mohla, odebrala si vzorek do zkumavky. Podobně pokračovala, když jsme potkali podivně světélkující kameny a jakoukoli vodu. Zčistajasna zabrzdila a já musel stoupnout až na špičky, abych dokázal zabrzdit a nestrhl ji zase k zemi.

„Tady je," zašeptala tiše a já znejistěl, když jsem si všiml, že má v ruce dlouhý nůž, který doteď měla v pouzdře na vestě. Měli jsme s sebou i střelné zbraně, ale ty byly zamčené ve skříňce u Štíra a klíče jsme pořád nikde nenašli. Zámek byl nerozbitný. Měli jsme jeden luk, se kterým jsem ale neuměl a upřímně jsem netušil, jak je na tom moje kolegyně.

„Kdo?"

„Ta cesta. Je zaplavená, takže se nelekni, až zahučíš do půlky stehen do vody." S tím odhrnula větev, za kterou by mě nikdy nenapadlo hledat cestu, a zmizela za ní. Odstrčil jsem větev a protáhl se za ní. Fénix už byla ve vodě a směřovala ke strmé cestičce vzhůru, která se vinula po kopci porostlém stříbřitě modrou travou, která ale ze zkušenosti byla ostrá jako nůž.

Se zaklením jsem seskočil do vody. Boty sice byly voděodolné, ale na brody vodou stavěné nebyly, takže jsem okamžitě cítil, jak mi do nich teče. Ucedil jsem skrz zuby další nadávky, protože voda byla přímo ledová. Fénix už stála na svahu a čekala na mě, proto jsem si pospíšil za ní.

Drápali jsme se do kopce a pomalu nám docházel dech. Připadal mi nekonečný a upřímně mě děsila zvířata, která vyšlapala tuhle stezku a byla schopná tohle vylézt. Ještě víc mě znepokojilo, když jsem v trávě, která by mi probodla ruku, jak byla ostrá, našel otisk tlapy, která byla veliká jako moje stehno.

Fénix ztěžka dýchala a nakonec zastavila. Předklonila se a pokoušela se uklidnit zrychlený tlukot srdce. Rozhlížela se kolem sebe a její tvář se rozjasnila. Slezla kousek níž za mnou a ukázala někam nad koruny stromů. „Támhle je A-500-A."

Marně jsem hledal ale neviděl jsem vůbec nic. Stoupla si těsně ke mně a pokoušela se mi poradit. „Vidíš ten vysoký strom támhle?"

„Ten s tou holou větví?"

„Mhm. Tak," na chvíli se odmlčela a pomocí palce si odměřila vzdálenost. „Dva a půl palce doprava," řekla nakonec.

Rychle jsem ji napodobil a po chvilce hledání jsem objevil černou skvrnu. „Tohle jsem dělával jako malý," když se na mě nechápavě podívala, upřesnil jsem, „to s hledáním domova. Když jsem byl u nás ve vsi na protějším kopci, kde bylo vidět na naší ulici, hledal jsem svůj dům."

„Považuješ ztroskotanou loď za svůj domov? Tak ty seš fakt eso," rozhlížela se dál, ale nevypadala nepřístupně.

Pokrčil jsem rameny. „Domov není určité místo. Domov je pocit. Nemyslím si, že to musíme nějak konkretizovat. Když se s někým cítíš dobře, jsi doma tam, kde je on. Proč tedy neříkat danému člověku domov? To, co cítíme v srdci, dělá z dané věci doma."

„To tě tedy upřímně lituju, jestli mě považuješ za svůj domov," utrousila a vydala se na cestu. Když zaznamenala můj trpitelský pohled, koutky se jí trochu pohnuly vzhůru.

„Zase si tolik nefandi, ale uznej, že si spolu nežijeme tak špatně," dohnal jsem ji a sledoval upřeně zip jejího batohu, abych se nesoustředil na bolavé svaly.