Operace A-501-A ✓

Yoda

19. 7. 2077, někde ve vesmíru – Dragonfly, č. 7567

Sledoval jsem svoji potlučenou Amazonku. Z nejhoršího byla venku, ale pořád ji hodně bolela noha a často si stěžovala na hlavu. Co mi neříkala, ale všiml jsem si toho už dřív bylo, že se hodně zadýchávala a vždycky si položila dlaň na levou stranu hrudi, jako by ji bolelo srdce.

Dalo hodně práce dostat nás zpátky. Měla horečky, upadala do bezvědomí a blouznila. Já sám bojoval s horečkami a zraněními, ale povedlo se mi nás dovléct domů, i když jsem kolikrát nevěřil, že to zvládneme. Dokonce jsem si nebyl schopný užívat to, že jsem nesl Fénix v náručí, protože jsem umíral strachy, že nepřežije.

Sedl jsem si vedle ní na gauč a donutil ji posunout se. Na sobě měla teplákové kraťasy a pastelově modré tričko s Mickey Mousem. Bosou nohou mě z legrace nakopla. Zasmál jsem se a podrbal kočku pod bradou. Poslední dobou si lehala na Fénixinu nohu. Stěžovala si pak, že jí je horko od husté srsti, ale já jsem jí podezříval, že jí to ve skutečnosti dělá dobře.

„Jak je?"

Zvedla ke mně pohled. „Ty se nudíš?"

Zazubil jsem se na ni. „Jo."

„Jak je na tom loď?"

Hrdě jsem se na ni usmál. Šlo to dobře. „Další část kokpitu funguje."

Uznale protáhla obličej a naklonila se blíž, aby mohla pohladit kočku po délce páteře. „Dobře ty, Dragonflyi," mrkla na mě a cukla sebou, když jí projela nohou bolest.

„Díky."

Přikývla. Pořád neplýtvala slovy. Přišla mi hodně zamyšlená a ani za nic mi nechtěla prozradit, co myslela tím, když řekla štír než omdlela. Jako by ji něco trápilo, často jsem ji vídal, jak sedí, zírá do prázdna a v očích měla jakousi mlhu, jako by byla myšlenkami na míle daleko. Kam se mi zatoulala, to jsem neměl ani tušení.

„Fén, můžu s tebou mluvit?"

Nakrčila nos. „Fén?"

Rozesmál jsem se, naklonil se k ní a cvrnknul ji do čela. Chvíli jsem nad ní visel a odolával s pokušením naklonit se blíž a přitáhnout si ji k sobě. „V mojí hlavě to znělo líp. Mohl bych ti říkat Féfé," zamyslel jsem se, ale její kyselý pohled mi dával nejasný pocit, že se jí to nelíbí. Naklonil jsem hlavu ke straně. „Ne?"

„Ne."

„Proč ne?"

„Zní to jako Fifi."

„Proč ne?"

Ukázala na sebe s pohoršením. „Připadám ti jako pudl? Tohle je jméno pro psa. Pro pudla. Takže mi řekni, jestli fakt vypadám jako pudl?" řekla znechuceně.

Zamyšleně jsem se na ni podíval, přimhouřil oči a z legrace zamručel. „Nó," naklonil jsem hlavu na druhou stranu, vzal její vlasy a udělal jí dva pomyslné culíky. „Možná by tu byla nějaká podobnost," zakřenil jsem se.

Zhluboka se nadechla a energicky ukázala na dveře. „VEN!" zcela nečekaně se rozesmála.

Skoro mi spadla brada, raději jsem honem pustil její vlasy a zvětšil vzdálenost mezi námi. Byla kouzelná. Možná za její dobrou náladu mohly prášky na bolest, nejspíš si jich zase vzala trochu víc, než měla. To byl často předmět našich hádek.

Lehla si, uvelebila se a zavřela oči. „Říkej mi něco, aspoň usnu brzo."

„A co?"

„Nevím, třeba ty tvoje prokletý filmy. Stejně o nich nezavřeš kušnu."