Operace A-501-A ✓

Loučení se včerejškem

9. 3. 2078, Severní Amerika, USA, hlavní centrála Cosmos Way – Emma Gaziová

Kouř mi plnil plíce a nutil mě kašlat, přesto jsem se nehnula ani o píď. Po tvářích mi tekly slzy. S tou lodí jsem se ztotožňovala. A-500-A měla být královnou svých vod, stala se legendou a měla být znakem naděje a spásy. Měla něco změnit.

Já jsem doufala, že až můj bratr převezme vedení nad UNIVERSE, já mu budu stát po boku a společně změníme společnost k obrazu svému. Chtěla jsem se stát vzorem pro budoucí generace, chtěla jsem být symbolem síly. Měla jsem být žena, která se nevzdala a vyšplhala přes všechny překážky, energicky přeskočila všechny klacky, které jí hodili pod nohy. Toužila jsem po tom být někdo, kdo přesunul horu, která mu stála v cestě, místo aby ji obešel. Já se na své cestě ke svým snům nezastavovala a nebála jsem se.

Z krásné lodi zbyl jen ohořelý rozpadlý vrak. Jako rozšklebený úsměv na mě zíraly temné díry v hlubinách trupu, jako by se sama loď vysmívala mému osudu. Tahle sežehnutá hromádka plechu byla ztělesněním zhroucených nadějí. Jak snadné je budit respekt ve chvílích, kdy jste v plných silách, naoko dost silní a neporazitelní, pod vrstvou lesklého laku se ale skrývá chatrná schránka plná uvolněných šroubů, které se při větším nárazu rozpadnou. Místo respektu jsem cítila soucit.

Přistoupila jsem blíž, vítr si hrál s mými vlasy a napůl odvanul pach spáleniny. Hasiči uhasili hořící loď, Xavierovi se podařilo rozpustit smečku hladových hyen bažících po novinkách za příslibu, že do večera vydá prohlášení o novém vedení a výsledku A-500-A. Několik lidí pobíhalo kolem, zbývala otázka, co uděláme s raketou. Bolestně jsem si uvědomila, že na mě tohle rozhodnutí stát nebude.

Klapot bot na širokých podpatcích se mi zařízl do mozku jako zlá předtucha. V mém zorném poli se objevila Diana. Podívala jsem se na ni. Byla jsem zvědavá. Jak vypadá pokořená královna? Čekala jsem slzy vzteku, třas, vztekle semknuté rty.

Ve skutečnosti vypadala naprosto klidně a vyrovnaně, jako by se nedívala na své království v plamenech, ale vracela se z vítězné bitvy. Podívala se na mě a pak se zahleděla na loď. „Prý ji ten výbuch trochu poškodil," řekla spokojeně. I malé vítězství je vítězství.

„Věděla jsi, že se jednoho dne otočíme proti tobě?"

Prohlédla si mě. „Možná. Věděla jsem, že to hluboko v sobě máte. Cítila jsem vzpouru a protest v každém tvém pohybu. Byla jsi jako vzteklá tygřice. Fascinuješ mě, holčičko. Jsi celá já."

„Ne. Nejsem jako ty. Nikdy nebudu jako ty."

Uculila se. „Bojuj s tím, jak chceš, ale vychovala jsem tě. Jsi silná, sebevědomá, nebojíš se postavit si hlavu. Neměla jsi problém chodit přes mrtvoly, i když jsi občas zaváhala, když jsem tě donutila posunout tvé morální hranice."

„Já mám srdce. A Xaviera."

Zasmála se. „Jistě. Xavier. Věděla jsem, že bys mohla být hrozba. Vím, že máš hodně ze mě, ale v některých věcech jsi jako tvoje matka. Příliš jemná, příliš oddaná. Když tě někdo miluje, nemáš sílu toho využít ve svůj prospěch. Když miluješ, nechceš nic na oplátku. Xavier je esence vašeho otce. Chytrý, odvážný, ale slaboch. Potřebuje vést. Tušila jsem, že ty v sobě rebelantství máš přirozeně, on k němu potřeboval dorůst. Měla jsem vědět, že jakmile budeš mít dost dobrý důvod, povedeš ho vpřed. Podcenila jsem tě. Myslela jsem, žes dostala dost slabou pozici na to, abys mě vážněji ohrozila."

„Hra skončila, že? Už si neškrtneš."

Odfrkla si. „Beruško, nemysli si, že jsi vyhrála na všech frontách. Já mám vždycky záložní plány. Věř mi, že jsi mi tolik život nezkomplikovala. Sobě jsi ho zkazila, ale mně jsi přivodila jen malé komplikace, neboj se. Překvapila jsi mě."