Operace A-501-A ✓

Hodina pravdy

Guys, říkejte si co chcete, ale kluci z One Direction jsou moje rodina do konce života, před každým testem, nebo stresující situací mám zaražená sluchátka v uchu a se zavřenýma očima se snažím uklidnit. Někteří sice říkají, že to je jenom fáze a vyrostu z toho, ale já si to nemyslím. Celým srdcem i duší directioner. Každý z nich má úplně božský hlas a i když neposlouchám všechny solo od všech (některé se mi prostě nelíbí), Louis a Niall jsou moji favoriti, protože zní, jako by mi do ucha zpíval anděl. Zní to jako nějaký kult? Možná a je mi to jedno, upřímně XD

18. 6. 2077, někde ve vesmíru – Dragonfly, č. 7567

Probudili jsme se brzy. Fénix vypadala smutně a zamyšleně, čemuž jsem docela rozuměl. Mlčky jsme si sbalili a občas se na sebe pousmáli, ale moc jsme nemluvili. Vydali jsme se na cestu, každý ponořený ve svých myšlenkách, hluboko ztraceni v labyrintu vzpomínek a obav.

Den ale nepřinesl vůbec nic. Pořád jsme bloudili v kruzích, neschopní najít místo, které by bylo povědomé. Bylo naším údělem navždy zůstat tady? Dostaneme se vůbec někdy domů? Bez lodi jsme v háji.

Jakmile se začalo šeřit, neochotně jsme se shodli na dalším utáboření se venku. Fénix se opírala o kmen stromu a nad něčím přemýšlela. Bolelo mě, že se trápí, ale nebylo nic, co bych dokázal udělat. Kdyby chtěla, abych s tím něco vyvedl, začala by sama.

Nakonec jsem jí jenom podal malou žlutou kytičku, na kterou se posmutněle usmála a celý zbytek večera si jí prohlížela. Než vyšly první hvězdy, květ za jejím uchem byl celý povadlý, ale pořád si ho z rozcuchaných vlasů nevytáhla. Možná ani nevěděla, že tam pořád je.

Lehl jsem si a když mě ujistila, že brzy půjde spát, usnul jsem. Uprostřed snu mě vzbudilo nevybíravé žďuchnutí do žeber. Zamručel jsem. Znovu jsem ucítil bolest v boku a nakonec otevřel oči. Byla pořád noc, nade mnou stála Fénix a dloubala mě špičkou boty do boku.

„Co děláš," vyjel jsem na ni.

Její úsměv se rozšířil ještě víc. Zamžoural jsem na ní. Ve své náručí držela něco chundelatého a předoucího. Zasmál jsem se, když se na mě otočila hlava s čumákem a s širokou tlamou roztaženou v úsměvu.

„Našla nás!"

„Jo!" zasmála se Fénix a přitiskla si kočku blíž k sobě. Lehce si otřela tvář o její chundelatou hlavu. Okamžitě kýchla a vnutila mi kočku, která zavrčela a nakopla mě do břicha při snaze se osvobodit.

Fénix od kočky ucouvla. „Nemám tu prášky, ty hňupe," zahuhňala na kočku, zatímco si drbala slzící oči.

Podrbal jsem kočku a stáhl ji z Fénixina dosahu. „Vezmeš nás domů? Co?"

Kočka si odfrkla, ale zdvihla chvost a ohlédla se po nás. Pronikavě zabručela a poskočila na místě. Pobrali jsme věci a honem následovali naší chlupatou společnici. Šli jsme po nenápadných a mnohdy hodně zarostlých stezkách, které bylo nemožné vidět z hlavní cesty. Šli jsme mlčky, příliš unavení na jakékoli rozhovory. Přesto jsme se neodvratně blížili k našemu cíli a když jsem pomáhal Fénix podlézt širokou větev a ohlédl se, viděl jsem ze svahu palouk, na kterém byla naše loď.

„Nikdy jsem tu plechovku neviděla radši," povzdechla si Fénix a rychlým krokem jsme zamířili ze svahu k lodi. Fénix zapadla do sprchy a já s kočkou jsme se usadili na gauč s konzervou sardinek. Celou jsem ji věnoval naší malé zachránkyni.

Fénix se vrátila a se spokojeným povzdechem se zachumlala do deky. „Začínám to zvíře mít ráda."

„Já ti říkal, že je skvělá," podrbal jsem zvířátko mezi ušima. Věnovalo mi povýšený pohled a stáhlo se z mého dosahu. Blaženě jsem se natáhl na gauč, ale pořád mi v hlavě létaly myšlenky, které mě napadaly po cestě. Stiskl jsem si kořen nosu, ale nepomohlo to.