Operace A-501-A ✓

Epilog

Hej hola guys, dlouho jsem vybírala písničku do epilogu (třeba hodinu a půl), pak jsem se na to vykašlala, protože mi chybělo napsat tak 20 kapitol a byl čas. Jednou jsem seděla, zamilovala jsem si na streamu z koncertu tuhle písničku, ten text mi přijde naprosto boží a Lou, sakra, ten hlas má v sobě tolik emocí... No a tak si tak jednou sedím a koukám na titulky (nvm proč ale pak líp vnímám ten text a o čem to vlastně je) a najednou jsem si uvědomila, že mi to připomíná epilog... a pak mi došlo, že to je přesně ta písnička, která vypráví tenhle epilog. Enjoy guys, poslední kapitola je tadyyyyyy!!! 

25. 7. 2106, USA, Muzeum vesmírných objevů, Chloe Flyová

„... tak skončila legendární operace A-500-A," dozníval v prostoru hlas mého tatínka. „Ze začátku se o ní nesmělo mluvit, ale nakonec vedení povolilo a vznikl pietní prostor."

Po tvářích mi stékaly slzy. Popotáhla jsem a otřela si rukávem horké tváře. „Moc ji miloval, že ano?" zašeptala jsem a podívala se na svého otce. Vypadal, jako by byl myšlenkami hrozně moc daleko a já neměla šanci ho přitáhnout zpátky. Nechápavě se na mě podíval. „Dragonfly Fénix, myslím."

Přikývl a jako by se vnitřně rozzářil, když se usmál při zvuku jejího jména. „Ano. Měl ji hrozně moc rád. Věřím, že ji nikdy milovat nepřestal."

„Myslíš, že Dragonfly někdy litoval, že má dceru místo Aidy?" napjatě jsem čekala na odpověď.

Podíval se na mě a jeho pohled zněžněl, zároveň ale přetékal zármutkem, který zračil, kolik bolesti si za celý život vytrpěl. „Ne. Na začátku to bylo těžké, nedávat jí to za vinu, ale Fénix se tak rozhodla sama. Ta malá za to nemohla. Aida mu chyběla, po její smrti neměl vůli ráno vstát z postele, ale jeho dcera se stala důvodem každého jeho nádechu."

„Myslíš, že by na ni byla hrdá?"

Odkašlal si a otřel si slzy. Usmál se na mě. „Hrozně moc, broučku," zašeptal nalomeně.

Klekla jsem si proti tatínkově vozíku, položila na naše propletené ruce svoji druhou ruku a usmála se na něj. Slzy mě dusily, ale cítila jsem se neuvěřitelně šťastná. „Podobá se jí její dcera? Aspoň maličko?" zaškemrala jsem. Potřebovala jsem to slyšet.

Vzal můj obličej do dlaní a přejel mi palci po mokrých tvářích. „Neuvěřitelně. Jsou rozlišné jako den a noc, ale zároveň stejné jako vejce vejci. Dalo by se říct, že jsou jako odraz v zrcadle, naprosto rozdílné, a přesto přesné kopie." Láskyplně se na mě podíval a políbil mě na čelo.

Objala jsem ho a schovala mu obličej do ramene, tak jako když jsem byla maličká. Už jsem neunesla bolest v hrudi. Zalila mě vlna vděčnosti a lásky za to, že ho mám. „Máma musela být výjimečná žena."

„Byla báječná," řekl. Odtáhla jsem se. Upřeně pozoroval ceduli, kde se pořád promítaly fotografie. Aida se něžně usmívala, sebevědomá a krásná. Vzal mě znovu za ruku, stiskl ji a podíval se na mě. „A stejně tak báječná je její dcera."

Přikývla jsem a bojovala s dojetím. Slzy mi stékaly volně po tvářích. „Děkuju, že jsi mi to řekl."

Usmál se a nasadil překvapený výraz. „Já že ti něco řekl? Vždyť jsem ti jen vyprávěl historku o téhle lodi..." zamyslel se a mrkl na mě spiklenecky. „Nu, možná řekl, kdoví."

Zasmála jsem se a obešla vozík. Chytila jsem držadla a opřela se do vozíku. „Půjdeme domů, tati?"

Mlčky se díval na loď a pak ztěžka přikývl. „je pořád těžší a těžší to tu opouštět. Jako bych byl s tímhle prokletým místem srostlý. Jdeme."