Operace A-501-A ✓

Slova v očích

25. 10. 2076, Finsko, Tampere – Gamuza, č. 4395

Nad halou proletělo další letadlo. Trochu jsem poodešel, protože do příletu jejího letadla zbýval ještě čas. Podíval jsem se na mobil. Musel jsem se smát, když se rozezvučel, sotva jsem se ho dotkl. Moje rodina snad měla radar. Oddálil jsem od sebe mobil a přijal videohovor.

Na obrazovce se objevila máma s šestnáctiletou ségrou. Obě měly úsměvy od ucha k uchu. Byly si neuvěřitelně podobné. Všichni jsme měli stejně hnědé oči a tmavou pleť. Catarina byla mámina mladší verze, jediný rozdíl mezi těma dvěma byl v účesu. Máma měla svoje objemné afro rozpuštěné, zatímco Cat si ho svazovala do drdolu.

„Ahoj," řekly unisono a rozesmály se. Cat měla na tváři šmouhu od čokolády a máma mouku na tvářích.

Usmál jsem se a zamával jim. „Vám to ale sluší. Zase něco pečete?"

Cat si klekla a přitáhla si mobil k rozzářenému obličeji. „Si piš! Děláme dort, slavíme. Kde je Karolína?"

Protočil jsem oči. „Blecho, budu mít noční můry, jestli si ten mobil neoddálíš od očí. Kája je ještě v letadle, přistává až za čtvrt hodiny."

Catarina si povzdechla a podala mobil mámě. Ta se uvelebila pohodlněji na gauči. „Tak ji moc pozdravuj, ano? A co v práci?"

Pokrčil jsem rameny. „Super. Pak vám řeknu novinku. Chci ale vědět, co si o tom myslí Lina, než na to kývnu."

Catarina se ušklíbla a předstírala, že zvrací. „Jste nechutný, Same," zavrčela otráveně. Věděl jsem ale, že Karolínu milovaly. Catarina byla obdivuhodná bytost. Nikdo nevěděl, kdo je náš otec a máma nám to odmítla říct, přesto jsme byli šťastní. Nikdy jsme otce nepotřebovali, stačila nám ona. Máma nám o tátovi řekla jen to, že byl z Finska a já v jejím šuplíku našel jejich fotku. Nezajímal se o nás, ale já ho stejně chtěl poznat, proto jsem se odstěhoval od rodiny z Ameriky a odjel hledat do Finska. Často jsem se ale vracel kvůli práci.

Máma si ji přitáhla k sobě a dala jí pusu na čelo. Puberťačka vyplázla jazyk a začala se bránit, ale z jisker v jejích očích jsem viděl, jak ráda za to drobné gesto byla. Obě se chvíli dohadovaly a překřikovaly se, aby mi řekly novinky, až jsem ztratil pojem o čase.

„...a tak jsem mu řekla, že můj brácha je vědec a že umí sestrojit bombu a že mě to o prázdninách vždycky učíš. Vypadal hrozně vyděšeně, nechápu proč," pokrčila rameny Cat a prohlížela si nalakované nehty.

Povytáhl jsem obočí. „To fakt netuším, Cat. Ty jsi ďábel, sestřičko," oba jsme vyprskli smíchy.

Máma se na mě usmála. „Broučku, myslím, že tam Karolína bude každou chvíli."

Honem jsem se rozloučil a slíbil, že zavolám večer. Rozhlížel jsem se po lidech, kteří tu čekali na své blízké. Jedna malá holčička si kousala nehty a dívala se na svého bratra, který držel ceduli nad hlavou, která hlásala, že přijde nejlepší máma na světě. Další muž držel kytici růží.

Já jsem chtěl svoji přítelkyni překvapit. Karolínu jsem potkal před třemi lety, když jsem byl s Cat a mámou na dovolené v Chorvatsku. Šel jsem tam po pláži a hledal svoji neposednou sestru...

Šel jsem po rozehřátém písku, po pravé ruce se mi blyštělo moře. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale moje neposedná sestra nikde. Díval jsem se na lidi opalující se na písku, ale nikde jsem ji neviděl. Najednou jsem o něco zakopl a to cosi zavrčelo nadávku. Ohlédl jsem se.