Operace A-501-A ✓

Nejhorší balicí hláška

4. 5. 2077, někde ve vesmíru – Fénix, č. 5555

Na to, že jsme spali venku a navíc v jeskyni, jsem se cítila celkem odpočatá a připravená na další den. Vstala jsem časně a sledovala východ slunce a přemítala nad vším, co se od mého odletu stalo. Toho osla jsem nesnášela, tím jsem si byla jistá. Přesto pro mě bylo těžké přiznat si, že ať jsem si za celý život postavila jakkoli pevné hradby, on přišel a stačilo mu jen lusknout prsty, aby se celá pracně vystavěná obrana sesunula k zemi jako domeček z karet.

Pobavilo mě, když jsem slyšela, jak tiše chrápe. Protočila jsem oči. V některých případech mi znepokojivě připomínal Adriana, mého malého brášku. Když jsem se nad tím tak zamýšlela, pořád jsem si pamatovala, jaké to je milovat svého sourozence.

S Andy byly naše vztahy vždycky složité, příliš komplikované na to, aby se dalo určit, co k sobě cítíme. Andrea byla splněným snem mých rodičů a já ji nikdy nedokázala trumfnout, ať jsem se snažila sebevíc. Vždycky to byla rozkošná Andy, která u našich vítězila na plné čáře. Já nikdy nebyla ta slaďoučká princezna, která běhala na karnevaly s vílími křídly a šťastně se rozplývala nad kosmetikou.

Přesto jsem si byla jistá tím, že jsem ji mívala ráda. Byla to moje mladší ségra, která mě sice štvala, využívala a povyšovala se nade mě, protože si všichni mysleli, že ví nejlíp, jak mám žít a co zrovna potřebuju, ale pořád to byla moje sestra. Ona byla přesvědčená, že je jejím posláním být mi vzorem, když jsem se tak nešťastně nevyvedla. Ale kdykoli jsem ji potřebovala, najednou se zhmotnila vedle mě, držela mě v náručí a tiše mi domlouvala. Když jsem neuspěla se svým prvním výzkumem a chtěla s tím seknout, najednou přišla do mé skromné laboratoře se svými sevřenými rty a dokonalým outfitem, setřela mi slzy a vzala mě za ramena. S vážným pohledem se mi dívala do očí a říkala, že mi věří a že se nenechám porazit jedním neúspěchem. Že jsem její sestra. To, že mě teď naháněla a nutila mě do kontaktu s rodinou, byl přece signál, že si o mě dělala starosti. Měly jsme se rády, ale neskutečně jsme si lezly na nervy a nejednou jsme určitě obě přemýšlely nad tím, jak by byl náš život super, kdyby ta druhá neexistovala.

S Adrianem to bylo mnohem lehčí. Byli jsme parťáci od dětství, rozuměli jsme si a byli jsme takřka nerozluční. Sice jsem ho kolikrát poslala do háje, ale když dlouho prosil, nakonec jsem se vykašlala na písemku a šla s ním hrát videohry. Byl to můj mladší brácha, kámoš do nepohody, spiklenec na všechny špatnosti. Kdykoli řekl jdeme, šla jsem bez ptaní, protože jsem mu věřila. Pokoušel se do mě vcítit a podpořit mě. Kolikrát se hádal s rodiči i Andreou, jen aby mohl stát na mé straně aspoň on. Miloval mě a já ho měla ráda také.

Po tom, co moje emoce zmizely, jsem ale nevěděla, co přesně cítím. Cítila jsem se prázdná a bez srdce, což bylo paradoxní. Promnula jsem si hrudník, kde mě poslední dobou píchalo a bolelo. Hlava mi každý den třeštila klidně několik hodin a měla jsem stavy, kdy se mi špatně dýchalo. Po prášcích to bylo mnohem lepší, ale dělalo mi to starosti. Dragonfly o tom nevěděl, dařilo se mi předstírat spánek, aby si nevšiml mé špatné nálady. Podezřívala jsem ho z toho, že on sám propadal smutku, kdykoli jsem odešla, ale i on se snažil maskovat své stavy za únavu a nevolnost.

Povzdychla jsem si a vstala. Lehce jsem do něj šťouchla. „Hej, Drago," zašeptala jsem tiše a lehce zatřásla s jeho ramenem.

Škubl sebou, zamžoural na mě a zmateně se rozhlédl. Pak se mu rty roztáhly do úsměvu a já protočila oči v předtuše, že na mě zase vyplivne další ze svých blbých poznámek. „Dobré ránko, ptáčátko. Takhle bych se dokázal probouzet vždycky, jsem v nebi a mrtev? Protože právě teď nade mnou stojí anděl," zašklebil se a dotkl se pramene mých vlasů, který mu visel nad obličejem. Ucukla jsem a podrážděně mlaskla.