Operace A-501-A ✓

Emoce

24. 3. 2077, někde ve vesmíru – Fénix, č. 5555

Ten prokletý déšť trval už čtyři dny. Už mi začínalo hrabat z ajťákovy dobré nálady. Navlékla jsem na sebe svetr, teplou mikinu a džíny. Přes hlavu jsem si přetáhla kapuci a sebrala batoh. Přes díru ve zdi jsme provizorně natáhli plachtu, ve které byly zabalené náhradní díly, která byla upevněná šrouby. Trvalo nám několik dní, než jsme našli vhodnou věc, kterou bychom tam pověsili, protože rozměry byly příliš veliké a zároveň to musel být nepromokavý povrch.

„Kam se tak ženeš?"

„Jdu zkoumat?" zeptala jsem se otráveně. Copak to nebylo očividné?

Podíval se z našeho jediného okna, které drželo pohromadě. „Vždyť leje," řekl a sebral mi batoh z ruky, než jsem stihla ucuknout. „Neblbni," zašklebil se. „Tolik zase nové poznatky nepotřebujeme."

Špatně se mi dýchalo. Opřela jsem se a o polici vedle sebe a probodla ho zlostným pohledem. „Dej to sem!"

Věnoval mi soucitný pohled. „Hele, já se taky s tím vším vyrovnávám prací, ale můžeš mi pomáhat, jestli chceš. Něco se ti stane a jak tě pak najdu?"

Frustrovaně jsem zavrčela. „Prostě mi dej ten batoh a nestarej se," vyjela jsem na něj a sama jsem slyšela hysterii ve svém hlase. Zaťala jsem zuby. Tahle plechovka ze mě udělala vystresovanou trosku. Po pouhých pár týdnech se zbortilo moje sebeovládání.

Nechápavě svraštil obočí. Jasně, že tomu nerozuměl. Já sama to nechápala. Věděla jsem ale, že zešílím, jestli nevypadnu ven. „Dragonflyi, prosím," upřela jsem na něj zoufalý pohled.

Zaváhal. „Co je?" starost v jeho očích mě naštvala ještě víc. Nebyla jsem malé dítě. To bylo tak těžké být chvíli zticha a nevšímat si všeho, co dělám?

Rozhodila jsem rukama a nechala je s plesknutím dopadnout na stehna. „Potřebuju ven. Dej. Mi. Ten. Batoh."

Podíval se znovu z okna. „Nastydneš," řekl, ale podal mi ho.

Trhla jsem rameny a vyhodila si batoh na záda. „To už ale není tvoje věc, ajťáku," s tím jsem odvázala plachtu a vylezla.

Nápor větru mi vyrazil dech a noha se mi smekla po mokrém povrchu křídla, ale udržela jsem rovnováhu. Cítila jsem jeho pohled v zádech, ale neohlédla jsem se a seběhla po křídle a seskočila.

Jakmile jsem se ocitla obklopená roštím, listy a obrovskými kmeny, hned se divoké bušení mého srdce uklidnilo a mohla jsem dýchat. Nerozhodně jsem se rozhlížela, ale nakonec jsem zamířila k hrobům. Byla jsem tu jen jednou.

Dívala jsem se na jednoduché křížky, ve kterých byla vyrytá písmena. Štír chtěl, abych se chovala jako normální člověk. Zavřela jsem oči a vzpomínala na to, jaká jsem bývala na vysoké nebo na střední.

Vždycky jsem byla tichá holka. Andrea chodila na party, já se učila u sebe v pokoji. Když jsem se přestěhovala na internát na vysoké, docela jsem si rozuměla se spolubydlící. Jmenovala se Nora a vždycky mi povahově seděla.

Ležela jsem na posteli a četla si zápisky. Vletěla do pokoje a skočila do mojí postele. Zuřivě mě objala. Pobaveně jsem se odtáhla. „Odkdy se objímáme?"

Zašklebila se. „Od té doby, co na mě Alex promluvil! Vím, že v tom máš prsty ty!"

Zakroutila jsem nad ní hlavou a přimhouřila oči. „Možná jsem se trochu zmínila na chemii, že se mě teď hodně lidí ptá, jaký je můj typ. Možná jsem se ho zeptala, jaký je jeho a rozhodně jsem se mu nezmínila o tom, že znám někoho, kdo na to perfektně sedí," řekla jsem a Nora vypískla.