Operace A-501-A ✓

Rozsvícená ikona

20. 10. 2077, Země, centrála Cosmos Way – Andrea Dupeová

Vešla jsem do trasovací místnosti. Na monitorech kolem mě se nacházely pozice všech lodí, které zrovna někam letěly. Poslední dobou jsem tu trávila hodně času. Přešla jsem do místnosti pro tajné mise a usadila se na židli, kterou mi tady vedoucí celého oddělení nechával přistavenou. Věděl, že mě uklidňovalo dívat se na monitory, které opakovaně každých pár minut aktualizovaly vyhledávání a pokoušely se najít signál a spojení s A-500-A. Bylo to marné, od té doby, co zhasla ikona se nic neobjevilo. Ta loď byla pryč, pravděpodobně i s mou sestrou.

Zrzavý zřízenec, který měl za úkol sedět a dívat se na nečinné monitory zasvěcené téhle misi, se protáhl a zívl. „Skočím si pro kafe. Chceš taky?" Začali jsme si tykat, když jsme tu svorně sedávali hodiny a dívali se na černé obrazovky.

Zavrtěla jsem hlavou. „Já to tu pohlídám, díky."

Smutně se usmál a lehce stiskl moje rameno. Všichni se mnou soucítili a možná právě proto mě nechali vysedávat na místě, kde jsem neměla co dělat. Vrchní vedoucí Lukas pro mě měl slabost a ohýbal si pravidla, jak chtěl, takže mi nechal zřídit přístupovou kartu, jako bych byla součástí jeho týmu.

Podívala jsem se na obrazovku, kde znovu začalo nabíhat kolečko, které značilo, že všechny družice, radary a sondy hledají naši ztracenou loď. Na obrazovce byla ikona lodi, ale neměla jasné obrazy, byla vybledlá, což značilo neexistující spojení. Kolem nenabíhaly čísla, jako když jsem tu byla poprvé, ale jen několik opakujících se teček, jak se nedařilo vypočítat polohu.

Mrtvá tlačítka byla zhasnutá. Nedělala jsem si iluze, že se kterékoli z nich rozsvítí. To by znamenalo, že loď začala opět fungovat a taková šance byla mizivá. Přesto jsem byla odhodlaná sedět a čekat, dokud se vedení nerozhodne přístroje odpojit a přiřadit těmhle složitým počítačům novou misi. To by znamenalo, že nad lodí a její posádkou zlomili hůl a takovou chvíli jsem si nedokázala představit ani v nejhorších nočních můrách.

Opřela jsem se lokty o desku s tlačítky a světýlky a bezpočtem páček a schovala si obličej do dlaní. Chybíš mi, ségro. Otřela jsem si slzy z očí. Možná bych toho měla nechat a jít domů, až se Jake vrátí s kávou. Jenže takhle jsem měla pocit, že jsem svojí sestře nablízku.

Počítač vydal melodický zvuk. Povzdychla jsem si a otevřela oči. Zamračila jsem se. Potemnělá místnost zářila modrým a bílým světlem. Rozhlédla jsem se, jestli jsem se omylem neopřela o nějakou páčku a nezapnula nějaký přístroj. To by mi ještě scházelo, rozházet systém a něco přenastavit. V místě, kde jsem měla položené ruce, ale žádná páčka nebyla.

Podívala jsem se pozorně na popisku u dvou rozsvícených světel. Co to mělo být? Kousla jsem se do rtu a dál se mračila. Rozhlédla jsem se po místnosti a zaváhala. Možná bych někoho měla zavolat, aby to spravil.

Přejela jsem pohledem přes monitory. Něco bylo jinak. Vytřeštila jsem oči a v hrudi se mi rozbušilo srdce jako o závod. To nebylo možné. Ikona rakety nabyla své původní obrysy, místo hromady teček se začala objevovat číslice a souřadnice.

Vstala jsem a dívala se na ikonu lodi. Áďa se našla. Ta raketa pořád tam někde byla a vydávala signál. Po tvářích mi stékaly slzy. Dveře se otevřely a dovnitř se přiloudal Jake. Usmál se na mě.

„Taková radost, že mě vidíš?" podivil se, pak se podíval za mě na nezvyklou záři v temné místnosti. Ukázala jsem mlčky na monitory. Otevřel překvapeně ústa, do ruky mi vrazil kelímek s kafem a přiskočil k pultu. Začal mačkat tlačítka a překlapávat páčky.