Operace A-501-A ✓

Osudový nádech

18. 8. 2077, někde ve vesmíru – Fénix, č. 5555

Nedokázala jsem se na práci soustředit a upřímně mi to lezlo na nervy. Navíc jsem nemohla svést vinu na Dragonflye, protože byl celé dopoledne venku a spravoval jeden z našich motorů, protože se mu podařilo obnovit všechny obvody, které patřily k dané části lodi. Než se dostane do systému a spojení se světem, ještě to potrvá, proto raději spravoval věci, o kterých věděl, co s nimi.

Nechali jsme plachtu povolenou, abychom vyvětrali, takže občas nějaký z mých papírů utekl, když ho sebral rozverný vítr. Plachta hlasitě pleskala o zeď, ale já byla líná se sebrat a přivázat ji. Venku skučel vítr a mrholilo. Ze zkušenosti jsem věděla, že to je pěkně protivný pocit, když ledové úlomky tály na kůži.

Vyhlédla jsem ven a přidržela plachtu, která mi skoro spadla na hlavu. Dragonfly tam běhal v tričku a já si začínala dělat starosti o jeho zdraví. Poslední dobou moc nemluvil, byl bledý a hodně unavený, navíc byl pořád naštvaný kvůli naší hádce a handrkoval se se mnou o maličkostech, a to jsem ho ani neprovokovala.

Sebrala jsem jeho zelenou mikinu na zip, kterou měl přehozenou přes opěrku židle a sama si přes svetr vzala hnědou mikinu s kožíškem. Byla strašná zima a náhlé změny počasí mi začínaly lézt na nervy, protože ještě včera jsme oba chodili ven v kraťasech. Teď mi od úst odlétávaly obláčky páry. Noha mě pořád trochu bolela, ale už jsem zvládala obstojnou kulhavou chůzi.

„Hej," seběhla jsem po křídle a seskočila na zem. „Drago, hej!"

Vzhlédl. Vítr mu cuchal vlasy. Vzala jsem ho za ruku, ve které držel klíč. Byl ledový. Protočila jsem oči a vrazila mu mikinu. „Jako malej, Dragonflyi."

Něco si zamručel, ale vzal si mikinu. Nenávistně pozoroval vnitřek motoru. Povzdechla jsem si a když se chtěl vrhnout na další šroub, chytila jsem ho za ruce. Chtěl se mi vytrhnout, ale já se nenechala a vlezla jsem si mezi něj a motor. Ihned se mi špatně dýchalo, protože jsem se mu tak víceméně natlačila k hrudi a do zad se mi zaryl plech křídla, takže mi mnoho osobního prostoru nezbylo.

„Nech toho," řekla jsem jemně. „Můžeme to odmontovat a vzít si to s sebou do lodi, nebo počkat na lepší počasí. Stejně nemáme druhý motor, ani nám nesvítí kokpit." Většina tlačítek fungovala, ale ta nejdůležitější řídící oblast tvrdošíjně vzdorovala. Věděla jsem, že ho to zlobí.

„Co ty o tom víš," vyjel na mě.

„Skoro nic, ajťáku, ale je mi jasné, že bez druhého motoru se do vzduchu nedostaneme."

„Jde to. Když zvýším výkon u hlavního a tohohle, mělo by to pár dní vydržet. V křídle je zabudovaný takový mechanismus, který dokáže v takovém případě zbývající motor na chvíli nahradit, ale přehřívá se a brzo se vypíná."

Překvapeně jsem zamrkala. To jsem netušila. „Aha," stejně jsem ho ale odmítala pustit. Trochu se mi třásla ruka, ale ignorovala jsem svoji fobii z lidí a raději se soustředila na něj. Potřeboval, aby ho někdo odtáhnul od toho pitomého křídla.

„Ethane, prosím. Pojď se mnou," zamumlala jsem.

„Fénix, jdi zpátky, rozumíš?" vytrhl mi své ruce, ale pak mu došlo, že stojím přímo před motorem, takže se v něm nedokáže vrtat, leda by mě musel odstrčit, ale to nechtěl, poslední dobou jako by se mě štítil. Konečně vzhlédl a já mu viděla do očí. Leskly se mu v nich slzy. „Prostě běž zpátky, jo?"

V duchu jsem zaúpěla. „Pořád jsi chtěl, ať jsem u tebe, tak co se děje? Když stojím přímo vedle tebe, najednou mě odháníš? Ethane, proboha, jsme tým, tak se mnou přece mluv!"

Zavrtěl hlavou, odvrátil se a začal se hrabat ve svých věcech. Vytáhl nějaké nářadí, ale sám asi ani nevěděl, co s tím chce dělat. Znovu se mi podíval do očí a uhnul pohledem. „Chci být sám. Já tě taky nechávám na pokoji, když nemáš náladu."

Odfrkla jsem si a zapíchla mu ukazováček do hrudi. „Naopak, ty mi nedáš pokoj, dokud ti to neřeknu, víš? Takže teď se ty nezbavíš mě. Mluv."

Podrážděně si něco zavrčel pod vousy. Položil mi dlaně na pas a chtěl mě odstrčit, ale já do něj strčila, až ustoupil. Rozladilo mě, že pořád kouká do země, místo aby se díval do mých očí. Chtěla jsem se na něj zlobit, ale dělal mi spíš starosti. K čertu se všemi emocemi, bez nich mi bylo líp. Teď jsem cítila až moc. „Nech toho, Ethane! Co je s tebou?"

„Prostě to ignoruj."

„Ne."

Frustrovaně si povzdechl a prohrábl si vlasy. „Nenecháš toho?"

Semkla jsem rty a zavrtěla hlavou. Vydechl zadržovaný dech a přistoupil zase ke mně. Upřeně mě sledoval a vpaloval se do mých očí. Nakonec rozhodil ruce a nevesele se zasmál. „Nedostaneme se odsud, spokojená? Všechno tohle je k ničemu. Jsme tu uvěznění. Netuším, co s tou lodí dělat. Jsme v háji," nakopl kamínek.

Polkla jsem a podívala se do země. „Mluvme o tom. O co jde?"

„Udělal jsem všechno, ale je to na léta, tohle dát dohromady. Navíc co uděláme s tou dírou ve zdi, hm? Nemůžeme si lítat po vesmíru s rozpadlým trupem! Navíc nevím, co udělat s některými obvody, prostě to nechce fungovat!" jeho hlas se rozléhal po okolí.

Zadívala jsem se ke hrobům. „To není všechno, co?"

Mávl rukou tam, kam jsem se dívala. „Skončíme jako oni, jasný? Nemůžu kvůli nim spát, pořád to vidím před očima a pořád se vrací, neustále je všude vidím a netuším, co s nimi mám dělat..."

Těkal očima úplně všude. Chytila jsem jeho obličej do dlaní a pohladila ho palci po tvářích. Čekala jsem, dokud se na mě nepodíval a pak jsem řekla: „Nevyšiluj."

„Děláš si prdel, Fénix? Nevyšiluj? Jako fakt?"

„Jo."

„Jak mám nevyšilovat? Umřeme tu a bude to moje chyba, že nejsem schopný dát tuhle věc dohromady," hulákal dál, příliš rychle, příliš nahlas.

Zaměřila jsem se na jeho hruď. „Dýchej."

„Já do prdele dých..."

Upřela jsem pohled do jeho očí. „Nedýcháš. Nevyšiluj," vzala jsem ho za ramena a pevně se mu zadívala do očí. „Nevyšiluj, sakra!"

Shodil moje ruce a v očích měl blesky. „Neříkej mi pořád, ať nevyšiluju, když to očividně dělám, zatraceně!"

„Ježíši, tak už proboha drž hubu chvíli," znovu chtěl něco říct, ale já přitiskla své rty k jeho, takže se mu zadrhl dech v hrdle.

Celá jsem se třásla, srdce mi splašeně bušilo, ale veškeré mé myšlenky se soustředily jen na ten letmý dotek na mých rtech. Přitiskla jsem se k němu a drtila svůj hrudní koš o jeho svaly. Strnule stál a já se odtáhla. Jeho blízkost mi z bůhvíjakého důvodu začala chybět.

„Sorry, já..." vykoktala jsem, ale rychle ke mně přistoupil. Zády mi projela ostrá bolest, když mě přitiskl ke křídlu a šrouby se mi zaryly do páteře. Prohrábl mi vlasy a zaklonil moji hlavu. Přitiskl své rty na mé a já se nechala pohltit. Jeho ruce byly všude a já byla za tu oporu vděčná, protože jinak bych se mu sesunula k nohám, jak jsem se celá třásla.

Na okamžik ustal a jeho dech hladil mé brnící rty. Položil mi ruce na boky a opřel si čelo o moje. Ztěžka jsem dýchala, ale chtěla jsem se smát. Jen pomalu mi to docházelo. Políbila jsem Ethana. Políbila jsem Ethana, kurva! Vytřeštila jsem oči a nasála vzduch do plic.

„Já... Promiň," prohrábl si vlasy a odstoupil ode mě. Jak moc špatně bylo, že mi chyběla jeho blízkost, když jsem z ní zároveň měla skoro zástavu srdce? „Promiň, tohle jsem nechtěl... Nebo jako chtěl... ale..."

Chtěla jsem promluvit, ale nemohla jsem dýchat. Pryč. Pryč, pryč, pryč, pryč! 

Ahojky všem, doufám, že jste dneska měli hezký den. Já ho měla až do odpoledne dobrý, pak už moc ne, tak třeba brzo zase vysvitne slunce... Moc děkuju za vaši přízeň, znamená to pro mě úplně všechno. Vaše Knihomolka_EmEs