Operace A-501-A ✓

Klíče

7. 4. 2077, Severní Amerika, USA – Sofie Raptisová

Kdyby mě teď viděla moje máma, asi by se mi od plic vysmála. Tu noc, kdy mě Anne poslala pryč, jsem bloumala městem. Stejně jako další den a noc. Jenomže pak jsem vyčerpaná, ubrečená a šílená smutkem a strachem o Annie skončila u dveří svého jediného kamaráda ze školy. Tristan se na nic neptal, jen se usmál a pustil mě dovnitř.

Seděla jsem na gauči zabalená v dece a sledovala zeď proti sobě. Tristan vešel dovnitř jen v trenkách. Vlastně jsem mu mohla být vděčná, že si vůbec něco na sebe vzal. Kvůli mně musel omezit svoje známosti na jednu noc, ale nevyčítal mi to. Když jsem mu s hysterickým brekem vysvětlila situaci, taktně poslal holku sedící na jeho gauči pryč, objal mě a celý večer mi vyprávěl o nějaké hře, kterou hrál se svým bráchou včera večer. Vysvětloval mi pravidla a vyprávěl historky. Nevnímala jsem ho, ale nakonec jsem vyčerpáním usnula.

Prohrábl si blonďaté vlasy a zívl. Občas se choval jako pračlověk, ale milovala jsem ho jako bratra. Vtiskl mi do rukou hrnek kávy a přitáhl si mě k objetí. Do nosu se mi dostala jeho příjemná vůně šamponu. Břicho měl ještě mokré po sprše, ale nic jsem na to neřekla. Tiskla jsem mu čelo do hrudníku, zatímco mi prohrábl vlasy rukou.

„Kotě," řekl jemně. Jeho hlas byl prostě úžasný. Chtěl být zpěvák, ale rodiče ho donutili chodit na univerzitu, kterou jsem navštěvovala také. Zaposlouchala jsem se do jeho tichého hlasu, který mě uklidňoval. Zamručela jsem.

„Co kdybys někomu zavolala, lásko?"

Zvedla jsem k němu pohled. „Jasně, brzo vypadnu, jen... chápu to."

Lehce mě pleskl do zátylku. „Nemel nesmysly. Žádná holka nestojí za to, aby moje nejlepší kámoška byla na ulici, jasný? Chci tě tu. Jen ti asi pětkrát volal její brácha, včera ti desetkrát přišla zpráva od jejího táty a jednou ti volala máma," svůj mobil jsem nechala pod kontrolou Tristana, protože jsem nechtěla poslouchat všechny ty zprávy. Nechtěla jsem nic vysvětlovat.

„Máma?"

„Jo, ale v klidu. Mluvil jsem s ní. Furt stejná kráva jako z vyprávění," přejel prsty po mé tváři na mou bradu, za kterou mě vzal a zvedl můj obličej k sobě. „Nevolej jí a vykašli se na ní. Ale někomu od nich bys zavolat měla, protože Anne to neudělá."

„Bojím se o ní," vzlykla jsem a zakryla si oči.

Jeho hlas získal nádech zloby. „A víš o koho se bojím? O tebe. Anne se o sebe musí postarat sama, teď musíme opravit tebe. Nekecej a seber se, jdeme do školy."

„Já nemůžu..."

„Můžeš a musíš. Vstaň, okamžitě. Víš, co uděláme potom? Vyzvedneme tvoje věci a ukončíme tuhle kapitolu."

Měla jsem pořád potřebu ji hájit. Nedokázala jsem si představit, že by to myslela vážně. „Tristane, ona potřebuje pomoct," namítla jsem.

Přísně se na mě podíval. „Sof, mám tě rád. Jasný? Hodně. Kdyby moje ségra byla na holky, osobně jí sem dovleču a oddám vás, protože jsi nejlepší holka na světě. Anne možná potřebuje pomoct, ale teď tu úžasnou energickou osůbku rozbila a já jí za to nesnáším, dobře? Nemůžeš zachránit někoho, kdo o to nestojí. Tomu se říká výstřel z milosti. Nedovolím, aby tě stáhla do těch sraček taky. Zvedej se, za dvacet minut vyrážíme, učení jsem ti už sbalil večer."

***

Klusala jsem po schodech za Tristanem. Nebyl dobrý nápad brát ho s sebou, ale nenechal si to vymluvit. Neobtěžoval se zvonit, rovnou zabušil na dveře a zakryl čočku, kterou se dalo podívat na chodbu.