Operace A-501-A ✓

Prolog

25. 7. 2106, USA, Muzeum vesmírných objevů

Snad potisícáté jsem za skoro třicet let mého života procházela tím muzeem. Muzeem, které pro mého otce tolik znamenalo a které tolik miloval. Spojovalo nás. Hvězdy nás spojovaly. Otec byl tím nejcennějším v mém životě. Byl to můj jediný rodič, nikoho jiného jsem neměla. O maminku jsem přišla sotva jsem se narodila. Svého otce jsem se hodně natrápila, stejně ale vím, že i když nadevšecko miloval oblohu a vesmír, jsou dvě věci, které zbožňoval mnohem víc. Mě a moji maminku. Nikdy o ní nemluvil, přestože jsem se mnohokrát ptala. Často si namlouvám, že jsem zdědila její vzhled, protože tátovi se ani trošku nepodobám. I když teď už to není tak poznat jako když jsem byla maličká. Jeho vlasy pomalu bělaly, jeho staré tělo, dřív silné a svalnaté, bylo teď upoutáno na vozík. Jeho kouzelná paměť, která si pamatovala všechny ty objevy, byla poznamenaná věkem a občas trochu zapomínala.

Tlačila jsem ho teď před sebou a rozhlížela se pro mě tak čarovnými sály. Postupovali jsme podle čísel exponátů, každý týden v sobotu jsme objevovali něco nového. Věděl úplně všechno. Jako malá holčička jsem ho táhla od vitríny k vitríně a hltala jeho výklad, jako znuděná teenagerka jsem protáčela oči, ale přesto si každičké slovo pečlivě uchovávala v paměti. Nic se nezměnilo ani když jsem dospěla a začala pracovat. Každou sobotu jsem si na svého tatínka udělala čas.

Už zbýval poslední sál. Sál úplně vzadu, sál zasvěcený jedné misi, sál číslo 5. Projela jsem s vozíkem do sálu a rozhlédla se. Byl větší než předchozí, s tmavými stěnami. Hale vévodila kosmická loď. Byla obrovská. Klouzala jsem zrakem po mohutné konstrukci větší než dům, prohlížela si každý obrovský šroub a obdivovala ten zázrak techniky.

Přestože jsem oněměla úžasem, tenhle sál byl místem zármutku. Temné zdi a smutná hudba linoucí se z reproduktorů byla jako poslední rozloučení s týmem operace A-500-A. Jako pohřeb překrásné kosmické lodi, elegantní krásky a nejnovějším zázrakem techniky, která se stala hrobem celé skupiny. Každý ji znal. Prý tohle lidé v minulosti pociťovali, když mluvili o lodi, která se potopila po nárazu do ledovce. I ona byla majestátnou královnou své doby, ale stalo se z ní plovoucí peklo.

Ta kosmická loď musela být dokonalá. Připomínala letadlo, ale se špičatým ladným čumákem, štíhlými křídly a černou barvou s fialovými prvky. Celkový estetický dojem ale kazil pomačkaný, ohořelý plech, díry zející v jejím trupu, jako by ji nějaká příšera chytila a zabořila do ní své tesáky. Největší část plátů chyběla u čumáku a boku, kde zela obrovská rozeklaná díra s odřeným lakem. Ukazovala tak kus interiéru, který ale nevypadal o nic lépe. Celé křídlo bylo seškvařené a podivně smrsknuté po nárazu do země. Podívala jsem se ze zvyku k čumáku, kde bývalo zvykem psát jména lodí. Ty nedůležité, výletní mívaly nějaké půvabné jméno, ale rakety, které měly poslání, se většinou jmenovaly podle mise. Bylo tam. Sedřená černá barva byla špatně čitelná, ale s trochou vědomostí a soustředění byl každý schopen dvě písmena a tři čísla rozluštit. Každý, kdo věděl, že tam mají být, je viděl. Raketoplán A-500-A, letící katastrofa.

Věděla jsem, jak na otce takové věci působí. Pokaždé měl slzy v očích a chraplavý hlas. Položila jsem mu ruku na rameno a rozhlédla se po vitrínách. Celý sál byl zasvěcený operaci A-500-A. Každý člen mise měl vlastní pietní místo a vystavené osobní věci, nebo zde byly popisy příprav.

„Tati, pověz mi něco o mámě, prosím," zkusila jsem to znovu. Oba jsme věděli, že jednoho dne zemře a já chtěla do té doby poznat svoji matku. Potřebovala jsem o ní vědět a zrovna tady mi přišlo, že je správné se zeptat.