Operace A-501-A ✓

Fénixův pád

20. 10. 2078, Španělsko, Sevilla – Ethan Callvaro

Pomalu jsem se spustil na židli vedle nemocničního lůžka. Nechtěl jsem ji probudit. Tohle ponuré místo jí moc naděje na uzdravení nepřidávalo. Získával jsem pocit, že to vzdala. Byla bledá, pohublá a ztrácela se mi před očima. Jako byv jejích očích vyrostla zeď, za kterou mi mizela kdovíkam. Rozhodně mi čím dál častěji odcházela na místo, kam jsem ji nemohl následovat.

„Musíš bojovat," tiše jsem zašeptal. „Pro mě a Chloe. Pro sebe. Pro nás. Bojuj, prosím."

Chloe v postýlce zanaříkala. Aida sebou trhla a rozevřela oči. Vypadala dezorientovaně, ale pak se unaveně usmála a ohlédla se na naši holčičku. Pohled jí zněžněl, ale zároveň jsem cítil v jejím pohledu bolest, jako by se každou chvíli se svojí malou dcerkou loučila. Bolest, která se odrážela v mém nitru.

„Ptáčátko," zašeptal jsem.

Pousmála se. „Ahoj," zachraplala unaveně. Špatně se jí dýchalo.

Natáhl jsem ruku a chytil ji za ruku. Byla kostnatá a ledová, jako by strávila hodiny v mrazu, místo v zateplené místnosti. „Jak ses vyspala?"

Protočila oči. „Být vzhůru je lepší," řekla, ale já věděl, že to není tak úplně pravda. Bojovala o každý úder srdce, byla už jen stínem ženy, kterou bývala. „Ráno tu byli naši," řekla a pousmála se. „Audrey hrozně vyrostla."

„Jen počkej, nemůžu se dočkat, až Chloe bude větší a budou si hrát. Vsaď se, že nebudeme mít chvíli pokoj," přisunul jsem se blíž, abych ji mohl hladit ve vlasech.

Znejistěla. „Ethane, víš přece, že já..."

Položil jsem jí prst na rty. „Pšt, neříkej to," hlas se mi třásl, cítil jsem se, jako by mi do srdce zabodla nůž. Ona byla moje součást. Tíha na hrudi hrozila, že mě zadusí a já netušil, co si počít.

Chloe jsem miloval. Byla to moje dcera a byla úžasná. Jenže představa, že ona bude příčina Fénixiny smrti, mě nutila si přát, aby ta malá neexistovala. Cítil jsem se za takové myšlenky hrozně, zvlášť když jsem viděl, jak moc Aidě na Chloe záleží. I já tu malou měl rád, ale cítil jsem se rozpolcený mezi bolestí a láskou.

Pořád nade mnou visel mrak, že místo života s Aidou mě čeká výchova dítěte, kvůli kterému se Fénix nemohla uzdravit. Jak jsem měl s takovou věcí žít?

Chloe znovu zakňourala. Oba jsme se naklonili nad postýlku. Do očí mi vhrkly slzy. Jak mohl být život tak krutý k téhle malé bytůstce? Byla dokonalá, rozkošná a krásná, hodná a skoro neplakala, jako by věděla tíhu okamžiku a jak složité to bylo s její maminkou. Matkou, kterou nikdy nepozná.

„Ethane?"

„Lásko?"

Položila mi bradu na rameno. „Že na ni dáš pozor... když zrovna nebudu moct já?" Když tu nebude.

Přikývl jsem a objal ji kolem ramen. „Slibuju," zašeptal jsem a dal jí pusu do vlasů.

Ulehčeně se usmála. „Nezlob se na ní. Potřebuješ jí. Já ji potřebuju."

„Jak bych se mohl zlobit na vás dvě?" vysoukal jsem skrze stažené hrdlo.

Znovu si unaveně lehla. Oči se jí klížily, třásla se pod záchvěvy zimnice. „jak se má Kamil?"

Rozesmál jsem se a otřel si oči. „Skvěle, pořád bouchá do skla ocasem a určitě se těší, až se vrátíš domů," vzal jsem její ruku do svých dlaní a pokusil se ji zahřát. Políbil jsem ji na hřbet ruky a stiskl.