Operace A-501-A ✓

Parťák

2. 3. 2077, někde ve vesmíru – Fénix, č. 5555

Ta zatracená noha bolela jako čert, ale usoudili jsme, že zlomená není. Popravdě, dělal mi jediný zbývající kolega starosti. Pořád seděl, díval se na skvrny od krve a nejevil o nic zájem od té doby, co jsme pohřbili ostatní. Teď se kus od A-500-A tyčily čtyři mohyly s rychle vyrobenými kříži s jejich krycími jmény. Musela jsem ho dostat z letargie, protože jinak nemám šanci dostat se domů.

„Dragonflyi," řekla jsem pokud možno jemně. Nereagoval. Zkřivila jsem tvář, když jsem přenesla váhu na poraněný kotník, ale přesunula jsem se vedle něj. Z hlavy se mi skoro kouřilo, jak jsem přemýšlela, co by udělali ve filmech. Položili by mu ruku na rameno, nejspíš. Dotkla jsem se jeho svalnaté paže. Naše oči se střetly a já se jemně usmála. „Dragonflyi," zopakovala jsem.

„Fénix," popotáhl a otřel si oči. „Co jsi říkala? Promiň, zamyslel jsem se."

Jasně. Normální lidi se ale nezamyslí na hodinu. „Jo, v pohodě. Víš... teď musíme být stateční. Bez tebe ta loď nepoletí," nadnesla jsem.

Přikývl. „Já vím, Fénix. Jen... hrozně mi chybí."

Přitáhla jsem si k tělu koleno a druhou nohu natáhla. „Asi ti rozumím," špitla jsem. Ten pocit mi byl cizí. Cítila jsem tupou bolest v hrudi, svíralo se mi hrdlo a tak nějak jsem pořád očekávala, že zvednu hlavu a Štír vejde do dveří a podívá se na mě káravým pohledem, proč se izoluji. Topo by teď volala své rodině. Gamuza by seděl támhle rozvalený a nejspíš se mnou naoko flirtoval, nebo spal. Farfalla by očima hltala obrazovku počítače a nevnímala, dokud by na ni Dragonfly nezavolal znovu. Byli bychom všichni spolu a diskutovali nad tím, kam poletíme dál. Přišlo mi nesprávné, že to je jinak a nějak jsem netušila, co si s tím počít. Mému mozku bylo divné, že nejsou tam, kde bych je čekala.

„Zvládneme to. Jsem jedna z nejlepších vědkyň tohohle století a ty jsi zase nejlepší ajťák."

Ušklíbl se. „Teda, já z tebe snad začnu brečet," drcnul do mě loktem.

Odtáhla jsem se kousek dál, aby na mě nedosáhl, což ho pobavilo. Pak znovu posmutněl. „Chybí ti?"

Rozhlédla jsem se a váhavě kývla. „Nevím... Trochu asi jo... Štír mě chápal a do ničeho nenutil. Po dlouhé době jsem se cítila... že můj život má zase svoje místo."

Zvědavě se na mě podíval. „Chceš se svěřit?"

Skoro mi bylo líto, když jsem zavrtěla hlavou. „Sorry, nesvěřuju se. Jsem... sólistka, jestli chápeš."

Ušklíbl se. „Jasně," povzdechl si a vstal. „Najdu nám nějaký jídlo a... pustíme se do práce. Musím zjistit, čím začít. Až se ti spraví noha, měli bychom to tu prozkoumat, ať víme, co za příšery nás ohrožuje," řekl a já přikývla. Poplácal mě po rameni, až si vysloužil můj úšklebek. „Vím, že mě nemáš ráda, ale... já ti slibuju, že budu nejlepší parťák a dostanu nás domů. Když mi pomůžeš, zvládneme to spolu."

Napřáhl dlaň a já protočila oči, ale plácla jsem si s ním. Potřebovala jsem, aby se soustředil a jestli mu pomůže otravování mé maličkosti, tak to překousnu. „Parťáku," zamumlala jsem.

Nakonec jsme si dali jídlo z konzervy. Jedli jsme mlčky a vyhýbali jsme se očnímu kontaktu. Nebo spíš já zírala do země a on mě pozoroval. Najednou odložil jídlo a objal mě, až jsem překvapením vdechla kus zeleniny a začala se dávit.

„Co děláš? Chceš mě zabít?" zachraplala jsem, když mě ranami do zad vytrhl ze spárů smrti.

Zakřenil se. „Když neumíš jíst."