Operace A-501-A ✓

Neobvyklý mazlíček, 1. část

27. 5. 2077, někde ve vesmíru – Dragonfly, č. 7567

Fénix odmítala pohnout se z místa, dokud si pořádně neodpočinu. Vlastně jsem se s ní ani moc nepřel, bylo teplo a vyhřívali jsme se na sluníčku. Tentokrát si držela odstup a jakýkoli pokus se k ní přitulit mi kazila. Nechal jsem ji na pokoji, protože taková prostě byla. Udělá krůček vpřed a pak dalších pět couvne zpátky. Důležité bylo, že pořád jde dopředu a bylo jen na ní, aby si určovala tempo.

Střídavě jsme spali, zatímco ten druhý hlídal. Občas jsem viděl podezřelé víření vody a odhadoval jsem, že se právě tam bude schovávat vodní příšera. Žebra mě bolela a při pohledu na vodu se mi dělalo trochu zle, ale jinak to nebylo ošklivé místo.

Jakkoli byl odpočinek u břehu jezera příjemný, odpoledne jsme se začali chystat k odchodu. Šli jsme podél řeky a tentokrát se mi Fénix držela po boku, jako by mě nechtěla spustit z očí a potřebovala se ujišťovat, že žiju. Moc jsme nemluvili, pořád jsme byli otřesení a tím pádem ztracení ve svých myšlenkách. Navíc nebylo o čem se bavit. Oba jsme věděli, že nás tahle věc nějakým způsobem stmelila. Nemusela se pro mě vrhat do vody, ale udělala to, nehledě na to, že se sama mohla zabít.

Šli jsme po louce s dlouhou namodralou trávou, která uvolňovala stříbrný prášek, kdykoli se jí člověk dotkl. Kolem nás poletovala stříbrná zrníčka a usazovala se v našem oblečení. Fénix je měla dokonce i ve vlasech, které si nechala rozpuštěné. Vypadala jako víla.

Pokusil jsem se rozptýlit a rozhlížel se kolem sebe. Zarazil jsem se a přimhouřil oči. Zdálo se mi to, nebo jsem viděl chundelaté zvíře, které se rychle mihlo mezi vysokou trávou? Nic se ale nepohnulo, tak jsem pokračoval dál, ale neustále jsem se rozhlížel, jestli něco znovu neuvidím.

Přiloudal jsem se blíž k Fénix. „Neviděla jsi něco?"

Zamračila se, rozhlédla se a zavrtěla hlavou. Starostlivě se na mě podívala. „Nechceš si odpočinout? Přece jenom ses skoro utopil, mohlo..."

„Nic mi není. Jen jsem viděl nějaký stín. Fénix, klid. Je mi dobře, jo?"

Váhavě odvrátila hlavu. „Jo," zamumlala.

Když jsme se znovu vydali na cestu, vpravo jsem něco zahlédl. Naskočila mi husí kůže. Podíval jsem se tam, ale nic jsem neviděl. Když jsem ale odvrátil hlavu, zase jsem si všiml pohybu v trávě. Natáhl jsem ruku a zastavil Fénix. Ta strnula a těkala očima kolem sebe.

„Vpravo," zamumlal jsem tichounce. Jednou mrkla na souhlas a opatrně natočila hlavu tím směrem.

Nehybně jsme tam stáli a sledovali, jak se k nám něco blíží. Trsy trávy se otřásaly a šustily. Pomalu jsem přesunul ruku ke svému noži a sevřel ho. Fénix o svůj včera přišla, takže veškerá obrana byla na mě. V nejhorším jsme byli cvičeni v sebeobraně beze zbraní, ale raději bych netestoval, kdo má větší výdrž.

Tráva se rozhrnula. Vynořilo se chundelaté zavalité tělíčko s dlouhou srstí. Bílá náprsenka oslnivě zářila na slunci, zatímco huňatý kožíšek na zádech byl béžový s hnědými tečkami. Obrovský široký ocas s hnědými proužky, který by záviděla i liška, se mrskal ve vzduchu. Povědomá kulatá hlava s dlouhými chloupky na tvářích, které tvořily komické špičky, na mě poulila maličká černá očka. Nozdry zvířátka zavětřily, zatímco tlama, široká od jednoho obrovského kuželovitého ucha k druhému, se tázavě pootevřela a odhalila maličké bílé zoubky. Celé soudkovité tělíčko stálo na tenoučkých šupinatých nožičkách, které vypadaly jako černé klacíky zakončené dračí tlapou s prsty a drápy.