Operace A-501-A ✓

Slovo z výšin

6. 3. 2078, Severní Amerika, USA, hlavní centrála Cosmos Way – Xavier Nirian Gazi

Prakticky jsem vběhl do hotelového pokoje, který jsem sdílel se svou sestrou. Samozřejmě jsme mohli mít každý vlastní, ale již před lety jsme se shodli, že je praktičtější bydlet ve stejném pokoji, obzvlášť, když jsme tady byli pracovně.

Loď se nám nepodařilo přesně zaměřit, ale zdálo se, že se souřadnice polohy mění a minimálně se přibližovala směrem, kterým ležela Země. Mohli jsme jen hádat, kdy a jestli se dokážou trefit na správné místo dopadu, ale minimálně jsme dokázali určit, že se objeví v brzkých dnech.

Shromáždění byla náročná. Co bylo ale překvapivější byla všeobecná shoda v hlasování, že se loď nechá sestřelit. Jistě, Diana byla přesvědčivá a nikdo jí nechtěl odporovat, ale tak jednoduché vynesení rozsudku smrti jsem nečekal. Emma byla vzteky bez sebe, když to zjistila a pohled, kterým nás zpražil Philip u východu byl dost výmluvný.

Emma mluvila do telefonu a rozrušeně přecházela po místnosti, když jsem vešel. Zdvihla ruku, abych chvíli počkal, omluvila se a zavěsila. „Mám novinky," řekla duchem nepřítomná.

Unaveně jsem si sedl do křesla a zaklonil hlavu. Se zavřenýma očima jsem zasténal: „Prosím, řekni mi, že jsi našla něco na babičku, takže ji přinutíme změnit rozhodnutí," nedokázali jsme najít nic usvědčujícího na to, abychom starou ženu dokázali srazit na kolena. Všechno měla pojištěné tak, aby s sebou stáhla nevinné zaměstnance. I na to jsme byli připraveni, ale raději jsme nechtěli kazit cizí životy.

Zavrtěla hlavou a posadila se na opěrku. Přiložila mi prsty na spánky a začala mi masírovat bolavou hlavu. „To ne, ale zjistila jsem, že se ročník Taylor zúčastní tiskovky, až se bude blížit ta zatracená loď," slyšel jsem triumf v jejím hlase. Já sám se cítil ještě hůř po tom, co bude moje bývalá holka a láska dívat na to, jak budu přihlížet vraždě. Dobře zakryté vraždě, nicméně stále vraždě.

„To má být dobrá zpráva?"

„No, ano. Když se nám povede provalit pravdu, budete se moct vrátit k sobě," řekla.

Pootevřel jsem oči. „Co ty a Philip?"

Byli jsme tu už dva měsíce. Musela ho potkat, i kdyby jen náhodou. V práci prakticky spala, připravovala média na to, že se loď vrací a všichni, kdo zastávali významné posty v UNIVERSE trávili většinu dne i noci v budově CS, která momentálně nahrazovala oficiální a reprezentativní sídlo UNIVERSE v Německu, protože právě tady jsme předpokládali, že se posádka lodi pokusí přistát.

Povzdychla si. Poznal jsem na tónu jejího hlasu, že se snaží znít lhostejně, ale všudypřítomný smutek se jí nepodařilo odstranit úplně. „Narazili jsme na sebe. Pětkrát. Po tom, co mi dal to svoje ultimátum, se na mě dívá jako na největší chybu svého života. Hnusím se mu. Nenávidí mě. Nevrátí se, i kdybych tu loď dostala na zem vlastníma rukama."

Objal jsem ji kolem pasu. „To mě moc mrzí."

Objala mě kolem ramen a položila si hlavu na mou. Povzdychla si. „Mě taky," jemně přejížděla palcem po mém předloktí. Popotáhla a do hlasu se jí vkradlo falešné nadšení. „Ale ty můžeš tu svoji novinářku ještě přetáhnout na svoji stranu. I kdyby vyšla pravda najevo, ty budeš svatoušek, co poslouchal babičku. Já jsem ta zlá čarodějnice, co vypouštěla ty ošklivé lži, pamatuješ?" zvedla hlavu a usmála se. „Nevzdávej se, bráško."

Zavrtěl jsem hlavou. „Jsme v tom spolu. Měl jsem něco udělat a neřekl jsem ani slovo. Souhlasil jsem s tím a ty lži jsem papouškoval stejně jako ty, takže ať tě ani nenapadne dělat hrdinku, rozumíš?"

Zasalutovala. „Dobře, kapitáne."

Povzdychl jsem si. Jak z toho ven, aniž by nás sežrali zaživa? Byl jsem si jistý, že s týmem A-500-A bude domluva a nechají si říct. Budou to hrát s námi. Problém by nastal, kdyby se někdo z nich vážně zranil nebo, nedej bože, zemřel. V tu chvíli by se provalilo, že jsme celou dobu lhali a loď se nám ztratila. To by nám svět, který fanaticky hltal každou informaci o jakékoli cestě do vesmíru a každém novém objevu, neodpustil snadno a žádal by si hlavy.

„Přežijeme to," zašeptal jsem Emmě do ucha. „Ochráním tě, beruško," slíbil jsem nám oběma.

Vzala můj obličej do dlaní. „Bráško, já nepotřebuju chránit. Už moc dlouho nade mnou sedíš a snažíš se zachraňovat, co z nás dvou zbylo. Teď je načase, abych začala bojovat sama za sebe a naučila se bránit. Sama, Xavi," dala mi pusu na čelo. „Mám tě ráda a nejradši bych tě nechala tenhle bordel uklidit, ale nejde to. Jestli můžu něčemu pomoct, pak tobě. Nenech si vzít Taylor. Miluješ ji."

„Ty ale Phila miluješ taky."

Pokrčila rameny a uličnicky se na mě usmála. „To nevíš. Nikdy jsem nic takového neřekla."

„Možná by se pak choval jinak."

„Nebo taky ne a v tom případě jsem ráda, že jsem mlčela," pohladila mě po tváři a vstala. Jasné znamení, že se o tom dál nechce bavit. „Nějak to zvládneme."

Promnul jsem si čelo. „Ale jak? Už jsme zkusili všechno a pořád nemáme, jak zastavit Dianu, aby sestřelila tu loď."

Kousla se do rtu. „Něco by tu bylo."

„Co?"

Vážně se na mě podívala. „Přiznat se. Říct na té tiskovce pravdu a vydat zákaz sestřelení. Tím bychom ale ztratili všechno."

„To nedovolím."

Pokrčila rameny. Roztržitě si hrála s přívěskem na náramku. Ani jsem netušil, kde toho stříbrného kolibříka vzala. Smutně se mi podívala do očí. „Stojí nám to ale za to? Stejně nevíme, jestli bychom ustáli vlnu kritiky a zděšení, že nám raketa bouchla před očima. Na UNIVERSE ti nezáleží, nikdy jsi ji nechtěl."

Odvrátil jsem tvář. Znamenalo by to, že bych ztratil, nebo naopak získal Taylor? Odpustila by mi to? Věděla, že jsme lhali. Možná by mě vpustila do svého života, kdybych řekl pravdu a přijal následky. Jenže jsem si přísahal, že Em ochráním. „Ty jsi ale UNIVERSE vždycky chtěla," namítl jsem. Zničilo by to i ji.

Hořce se zasmála. „Protože nic jiného neznám. Nic jiného jsem nikdy nepoznala, ani nedostala."

„Em..."

Položila mi ruce na ramena. „Přemýšlej o tom. Je to krajní možnost. Ještě máme pár dní, třeba něco najdeme, co sesadí Dianu potichu a v klidu a pak budeš mít čas převzít společnost a vést ji po svém. Společně bychom ji vedli po svém. Máme čas," řekla, ale sama tomu moc nevěřila. Nebyl jsem si jistý, jestli chce spíš přesvědčit mě, nebo uklidnit sebe. Možná to nevěděla ani ona sama, když jsem viděl její nejistý, krkolomný úsměv.

Bože, já se asi narodila jako medvěd, neumím si jinak vysvětlit, proč se mi chce tak hrozně spát XD Já myslím, že by měla existovat výmluva na všechno ve chvílích, kdy prší, protože to je prostě počasí, kdy by člověk mě zalézt do postele, spát, číst si nebo koukat na film. Pls kdyby se objevila nějaká chyba, pravopisná, nebo textová, dejte mi vědět, tyhle kapitoly poslední dobou upravuju hodně večer a jsem vyčerpaná, takže možná něco občas přehlédnu. Budu moc ráda, když mě na cokoli upozorníte.

MS