Operace A-501-A ✓

Čas odpovědí

11. 8. 2077, Německo, Berlín – Xavier Nirian Gazi

Spal jsem příšerně. Pořád jsem se budil. Většinu posledních dní jsem byl permanentně nevyspalý a potřeboval jsem zkrátka pauzu. Dá se vyhořet v tak mladém věku? Cítil jsem se jako chodící mrtvola. U snídaně jsem babiččiny pokyny skoro nevnímal a děkoval bohu za babčinu rudovlasou pravou ruku, která si vše pilně zapisovala.

„Xaviere, posloucháš vůbec?"

Trhnul jsem sebou. „Jo, babičko. Promiň."

Babička mě probodla pohledem. „Kolikrát ti mám opakovat, ať mě tím odporným slovem neoslovuješ?"

Nenápadně jsem protočil očima a maskoval to loknutím si kávy. „Promiň, Diano, zapomněl jsem," protože jsem její vnuk a ona je, do háje, moje babička.

Naše rodina mi vždycky připomínala královskou. Perfektní krása a neochvějná síla vystavovaná všem na odiv, každý týden v bulváru, módní ikony, lamači srdcí a nechutně bohatí. Pečlivě vyumělkovaná dokonalost, ke  které jsme byli vycvičeni už jako malí.

Babiččin malý vzrůst by mátl, ale byla jako vzteklý generál a já s Emmou její pěšáci. Prošedivělé vlasy měla v drdolu sevřeným perlovým skřipcem, bordó blůzu měla až ke krku a zdobenou knoflíčky, které jsem silně podezříval, že nebudou z umělého zlata. Černá skládaná sukně zahalovala její nohy a boty na nízkém širokém podpatku ladily s blůzou.

Emma vypadala jako táta, ale jeho tvrdé rysy zjemnila maminčina krása. Srdcovitý obličej, plné rty, ostrá brada, úzký nosík a velké hnědé oči s obočím v přísné lince jí propůjčovaly vzhled mrchy, která si jde vždy za svým a je jí jedno, kolik lidí při tom potopí. Byla jako budoucí královna všech potvor a mistryní v pletichaření. Libovala si v tom, že dokázala za jediný den a po jediném zavolání zničit budoucnost nějakému novináři, který si nás dovolil příliš kritizovat. Již několikrát jsme zničili kariéru nadějnému vědci, který přišel na nějaký podvod a nenechal si to pro sebe.

Společně jsme tvořili vražedné duo, byli jsme neporazitelní, jakmile jsme měli jeden druhého po boku. Já byl hajzl, který klamal vzhledem a věkem, bezostyšně servíroval lidem kolem sebe lži, jako by to byla potvrzená fakta a všichni mi to žrali.

Nebývali jsme takoví. Nenáviděl jsem naše nové role. Pamatoval jsem si doby, kdy ještě žila máma, zpívala si, zatímco uklízela náš malý byt. Táta se nás snažil držet stranou, pokoušel se vymanit z babiččina vlivu. Jenomže pak máma umřela, táta udělal nesprávný krok, babi mu na jeho rebelie přišla a vyhodila ho. Zbyla nám jen ona a já ji za to nenáviděl, ale pořád to byl jediný člověk, který patřil do mé rodiny.

Čert vem, co se stalo se mnou, ale Emma si nezasloužila, aby se z ní stalo nezastavitelné monstrum. Bývala to něžná princezna, laskavá a smíchem naplnila celý dům, teď jsem z jejího hrdla ale slýchal jen temné uchechtnutí, když sledovala pád našich nepřátel.

„Dneska tě čeká rozhovor s tou mladou Riegerovou, pamatuješ? Ta moderátorka, co ti loni visela na puse, jak kdyby z tebe svítilo slunce."

„Vím," kývl jsem a žvýkal chléb s máslem.

„Tara ti předá podklady, už jsem ti nechala sepsat, co řekneš. Konečně můžeme toho chytráka z CW vyrazit," zasmála se nakřáplým smíchem a v očích se jí zablesklo.

Emma odložila vidličku a zamračila se. „Snad nemáš radost z toho, že jsme přišli o tu loď? Byli tam lidé, Diano!"

Babička si odfrkla. „Jsi krásná, inteligentní, ale politováníhodně nevinná a nechutně naivní. Hrůza, jak moc děti podědí všechno špatné po svých rodičích. Podobáš se mně, ale povahu máš po mámě. Lidé jsou nahraditelní, drahoušku. Tohle je naše výhoda, protože všichni budou chtít krev a my se tak můžeme zbavit kohokoli, na koho ukážeme."