Operace A-501-A ✓

A-D-A

1. 3. 2073, Severní Amerika, USA – Dragonfly, č. 7567

Tu loď jsem miloval. Byla překrásná. Vzdáleně připomínala obrovskou stíhačku, se špičatým čumákem, špičatými křídly staženými dozadu a tvarovaným zadkem s motorem. Nebo alespoň na plánech tak vypadala. Konstrukce trupu přede mnou sotva vypadala jako něco, co mělo být nejmodernější vesmírné žihadlo na světě. Na žebra trupu se postupně přidávalo těsnění, krycí vrstvy a pláty, které se časem budou lakovat do černé. Ale do té doby uběhnou ještě měsíce, ne-li roky.

Přimontoval jsem jeden z vrchních plátů a zkusil, jestli drží. Přemýšlel jsem, jak se bude jmenovat. Bylo zvykem, že tyhle lodě se jmenovaly podle mise, na kterou se vydávaly. Tahle zatím neměla datum, takže ani přiřazené číslo. Ale vzhledem k tomu, že se jednotlivé operace plánovaly roky dopředu, měla by dostat své číslo brzy. Stejně ale nezáleželo na tom, jak se bude tahle princezna jmenovat oficiálně, každý konstruktér svému výtvoru nějak přezdíval.

„Dragonflyi!" Uslyšel jsem pod sebou dětský hlásek.

Shlédl jsem na malou holčičku pod žebříkem. Slezl jsem dolů a vzal ji do náruče. Jenny byla dcerou mojí kolegyně. „A já si říkal, kde je náš malý oslavenec! Připomeň mi, kolik že ti je, malý mikročipe?"

„Mikročip? Jako vážně, Drago?" Její sympatická maminka se objevila hned vzápětí.

Zašklebil se. „Až bude velká, bude to čip. Teď je to zatím mikročip!"

Jenny se zasmála. „Sedm!"

Hvízdl jsem a zvedl obočí v hraném údivu. „Tolik? Nejsi nějaká stará?"

Jenny se zamračila, vyplázla jazyk a vymanila se z mé náruče, aby si mohla běžet hrát do trupu lodi a předstírat, že je věhlasný kosmonaut. Já tu malou prostě zbožňoval. Sarah se na mě usmála. „Pohlídáš jí? Jde o hodinku."

Zamračil jsem se a ohlédl se na Jenny. „Nepřeháníš to, Sarah? Stojí ti to za to povýšení? Vždyť je to kretén a ani tě nemá rád."

V očích se jí vesele zablesklo. „Já jeho taky ne, ale dostane mě výš, za pár let bych mohla vést celé oddělení. Sám jsi říkal, že Jenny má hlavu na to, aby studovala nejlepší školy, ale ty něco stojí, víš?"

Opřel jsem se o konstrukci a ohlédl se po malé holčičce, která poskakovala v trupu lodi a studovala vrstvy stěn. „Vždyť víš, že bych ti půjčil. Víš, že bych pro tebe udělal i víc." Pravdou bylo, že jsem měl Sarah rád. Hodně. Byla hezká, milá a sympatická. Jenže na rande se mnou nechtěla. Několikrát jsem dostal košem.

Položila mi dlaň na tvář a usmála se. „Já vím, Ethane, ale já potřebuju někoho, kdo mi bude věrný. A co si budeme, teď se docela hádá Alexandra s Miou o tom, kterou z nich máš radši."

„Zato Marcus ti věrný bude, když tě ani nemiluje," zamumlal jsem, ale vysloužil jsem si jen její pobavený úsměv. „Co mám asi dělat, když ty mě nechceš? To mám jít do kláštera? Tak aspoň nevyjdu ze cviku, než si dáš říct."

Praštila mě do ramene. „Mlč už, pako. Stejně až doděláš tuhle příšeru, tak se vrátíš do Španělska."

Byla pravda, že zatím jsem v Cosmos Way měl smlouvu do dokončení téhle krásky. Nebýt jí, seděl bych doma a vytvářel systémy zabezpečení, vesmírných plavidel a dalších programů. „Jenny mě má ráda. Radši než svého otce," apeloval jsem na její rozum.

Usmála se. „Ethane, je to zbytečné. Nebudeme spolu, už se vzpamatuj, ano? Dáš mi snad vedení nad oddělením? Ne, tak vidíš. Tak buď rád, že máš aspoň Jenny, jo?"