Operace A-501-A ✓

Objetí v dešti, 2. část

7. 3. 2077, Velká Británie, Londýn – AnneCarterová

Kapky deště s pleskáním dopadaly na parapet okna a já nasávala do plic čerstvý vzduch. Ležela jsem na boku, zatímco mě Sofie hladila po vlasech. Povzdechla si a já ucítila její rty na spánku.

„Tak si s nimi promluv, An," zašeptala mi do ucha a lehce políbila na citlivé místečko pod uchem. Otočila jsem se na záda, abych jí viděla do očí. Odhrnula mi vlasy z tváře a usmála se. „Udělá ti to líp. Nebudeš na to sama," nadnesla měkce. Občas jsem obdivovala, jako moje drsná a rozlítaná přítelkyně s hlavou věčně jinak barevnou, může být tak empatická.

Nahmatala jsem její ruku a propletla si s ní prsty. Dala jsem jí pusu na klouby, až se zasmála. „Ale já nejsem sama, Fialko," druhou rukou jsem přejela po jejím fialovém copánku.

Protočila oči a lehla si vedle mě. „Ale já nevím, jak ti pomoct, Anne," položila mi hlavu na rameno, přitiskla se blíž, jednu ruku omotala kolem pasu a levou nohou se omotala kolem mých nohou.

„Stačí mi, že tu jsi vedle mě," zašeptala jsem a otřela se nosem o její. To gesto nesnášela, ale tentokrát mě neobdařila nasupeným pohledem, ale jen zabořila hlavu do mých vlasů.

„An, měla by sis s nimi promluvit," zavrčela.

„A s kým? Simon je magor a táta je určitě sám smutný."

„Co třeba Oliver? Nebo Cassidy?"

Povzdechla jsem si. Možná měla pravdu. Váhavě jsem se odtáhla. „Jestli mám jít dolů, tak mě ale musíš pustit," zasmála jsem se a pokusila se jí odstrčit.

Zvedla hlavu a zamžourala na mě. „To je trhlina v mém plánu. Víš co? Zapomeň na to, co jsem řekla, zůstaneš tady," přitáhla si můj obličej k sobě a lehounce políbila. „Miluju tě, An."

Propletla jsem prsty s prameny jejích ebenově černých vlasů a lehounce zaklonila její hlavu. Srdce se mi splašeně rozbušilo, když se náš polibek prohloubil. Naskočila mi husí kůže.

Odtrhla se a zabořila tvář do polštáře. „Víš co? Jdi a vrať se co nejrychleji, oukej? Ale fakt rychle, jinak mi bude smutno," lehounce mě odstrčila směrem ke dveřím a já se smíchem vstala.

Seběhla jsem schody a zamířila do kuchyně, kde se svítilo. „Cass? Olivere? Jste tu někde?"

Rozhlížela jsem se, ale v kuchyni nikdo nebyl.

„Tady jsme, Annie!" ozvala se Cassidy z terasy a pak vešla do kuchyně.

Oliver šel hned za ní s hromadou nádobí. „Čau, ségro," řekl a uhnul pohledem.

Přimhouřila jsem oči. „V pohodě, Oli?" přejel rychlým pohledem ke Cassidy, která myla nádobí ve dřezu a pak rychle zavrtěl hlavou a zasmál se.

„Jasně," mrkl a rozcuchal mi vlasy.

„Seš divnej," řekla jsem, ale než jsem stihla pokračovat, Cassidy se otočila.

„Cos chtěla, brouku?" usmála se a já znovu přemýšlela, jak může být tak jiná než její matka.

Pokrčila jsem rameny a opřela se o linku. S pohledem přikovaným k zemi jsem ze sebe vysoukala odpověď: „Chtěla jsem si popovídat o mámě," nesnášela jsem, jak se mi v očích objevily slzy.

„Ou, Annie," Cassidy si mě k sobě přivinula a pevně objala. „Co se děje?"

„Nevím. Hrozně mi chybí a dlouho se neozvala..."