Operace A-501-A ✓

Chůva

20. 4. 2077, někde ve vesmíru – Fénix, č. 5555

Dragonfly mě hlídal. Viděla jsem na něm, že si pořád dělá starosti a láme si tu svojí pěknou hlavičku nad tím, co že mi to vlastně je. Jenomže mu do toho nic nebylo. Měla jsem toho plné zuby. Nakopla jsem kamínek, který mi stál v cestě a podlezla větev, která se z nějakého důvodu natahovala přes cestu ve výšce mých prsou. Dneska se mi po dlouhé době podařilo přesvědčit svého osobního bodyguarda, aby konečně jednou zůstal v raketě a něco dělal. Pořád se na mě lepil a dělal mi stín. Nemyslel to špatně, což byl také jediný důvod, proč jsem na něj už nezačala křičet, ale rušil mě tím při práci.

Navíc jsem měla břicho v křečích. Konečně jsem našla místo, kam ta naše plechovka dopadla. Pomalu zarůstala travou a stromy a její působivý lak byl seškrábaný a špinavý, ale přesto si zachovala hezké křivky. Vytáhla jsem se na křídlo a s nechutí přeběhla dovnitř. Poslední dny se zhoršilo počasí, bylo mokro a foukal vítr, ale bylo mi to milejší než život pod drobnohledem.

„Nazdar," utrousila jsem.

Dragonfly se okamžitě otočil a zkontroloval mě pohledem. Zamračila jsem se na něj, aby si uvědomil, že moc dobře vím, co dělá a nelíbí se mi to. „Jak to šlo? Dělo se něco?"

„Mám ti popisovat celý den každou vteřinu? Nebo stačí jenom říct, že nic nového, protože tam je počasí na nic a je to prostě cizí planeta, takže se nemám čeho chytit?"

Zvedl ruce do vzduchu jako by se vzdával. „Prrr, jenom se ptám."

„Ptáš se moc. Mám toho plný zuby. Jsem v pohodě, chápeš to? Nic mi není." Od té doby, co jsem začala zase brát svoje prášky, jsem byla skutečně v pořádku.

Dragonfly odložil věc, kterou zrovna držel v ruce a přišel ke mně. Couvla jsem. Povzdychl si, ale nechal mě. „Mám prostě starost. Proč jsi najednou zase tak protivná?"

„Ta tvoje starost mi leze krkem. Prostě mě bolí břicho, nic víc." Hned se mu mihl přes obličej výraz paniky a čiré hrůzy. Výborně, Fénix, jsi fakt génius. Protočila jsem oči a povzdechla si. Akorát jsem mu teď dala další důvod se bát.

Než něco stihl říct, předběhla jsem ho. Chtěl mi pomoct. Prostě si dělal starosti. Položila jsem mu ruce na ramena. „Některý věci se prostě nevyhnou ani hrdinky, co zachraňují svět," trpce jsem se usmála. Fakt jsem toužila po prášku proti bolesti, který se nacházel někde v mých věcech. „Přírodě prostě nevysvětlím, že děti nechci. Ženské tělo to prostě nebere v potaz a jede si svoje."

Chvíli na mě nechápavě zíral, ale nakonec mu svitlo. Jelikož netušil, co říct, vyvedený z míry odešel dělat si něco dopředu do kabiny. Musela jsem se usmát nad jeho rozpaky. Nečekala bych, že se bude červenat. Konečně neměl slov a mohla jsem si v klidu najít tu malou věc, na které záviselo moje momentální fungování. Jakmile mě přejdou křeče v podbřišku, možná bych se mohla pokusit trochu ho rozveselit, protože mi pomalu zase začal sklouzávat do zádumčivosti. Měl moc času přemýšlet. Na mně bylo vymyslet mu rozptýlení.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nic mě nenapadlo. Nakonec jsem se vydala do našich bývalých pokojů, které sice byly poničené, ale dalo se tam leccos najít. Tři hodiny jsem se hrabal systematicky v poličkách, pod postelemi a všelijakých taškách a pokoušela se ignorovat ten podivný svíravý pocit, který mě přepadl při každé vzpomínce. Rychle jsem zamrkala a sváděla vlhké oči na množství prachu, které ale nebylo zas tak závratné a jediná alergie, která mě sužovala, byla v malé míře na zvířata, ale pomocí prášků jsem jim dokázala čelit a jako malá jsem dokonce chtěla zvířátko.