Operace A-501-A ✓

Špatné zprávy

9. 3. 2078, Severní Amerika, USA, hlavní centrála Cosmos Way – Dragonfly, č. 7567

Z lodi se kouřilo, jeden z motorů hořel a sežehl celé křídlo. Druhý motor začal vynechávat už před několika dny a včera rovnou vzdal existenci. Snad jen zázrakem se mi podařilo vmanévrovat loď podle nepřesných souřadnic na správné místo.

Aida vypadala vyčerpaně. Cesta jí dávala zabrat, její stav neustále kolísal a já byl rád, že konečně bude v péči svého otce. Doklopýtala ke mně a vzala můj obličej do dlaní. Přejela mi palci po tvářích.

„Dokázal jsi to," zašeptala.

Objal jsem ji kolem pasu. „My jsme to dokázali," opřel jsem si čelo o její.

Rozhlédla se kolem nás a ušklíbla se. „Ani se mi ven nechce," přiznala.

Měla pravdu. Tady vládl klid, až na kvílení sirén, které vyřvávaly už několik hodin kvůli přehřátí, selhávajícím motorům a rozbitým částem trupu. Během přistání vynechával poslední motor a my jsme do asfaltu narazili mnohem rychleji, než by se mělo. V ladné přistání jsem nedoufal, ale chtěl jsem Áďu aspoň trochu zachovat, nárazem se ale znovu rozevřely díry v trupu, navíc kus od nás něco ve vzduchu bouchlo a poničila se tak zadní část rakety. Neřízeným pádem jsme se skoro rozmázli o zem, ale na poslední chvíli se rozbité letky daly do pohybu. Trup pak několik vteřin klouzal po zemi, všude bylo spoustu jisker a ohně.

Nadechl jsem se vzduchu, ve kterém se mísil zápach kouře. „Jsme na Zemi," zakroutil jsem hlavou. „Nemůžu tomu uvěřit," zasmál jsem se a políbil ji.

Přikývla a podívala se ven z roztříštěného okna. „Vypadá to, že na nás čekají," usmála se.

Podepřel jsem ji a pomohl jí k průrvě mezi plechy. „Je čas je jít pozdravit," povzdechl jsem si. Vůbec jsem nechtěl ven. Znamenalo to totiž spoustu otázek, na které nebudu moct odpovědět, nebo naopak přinesu nepříznivé zprávy.

Fénix se na mě po očku podívala. „Běž první," pobídla mě s povzdechem. Zakřenil jsem se na ní a pokoušel se nedat najevo nejistotu a strach. Sedl jsem si na okraj, spustil nohy a zadržel dech. Vykoukla mi přes rameno a zamžourala do sluníčka.

„Co je?"

„Je to hrozně vysoko," díval jsem se do prostoru pod sebou. Tři metry nad zemí. Zakašlal jsem, protože se na mě valil černý kouř. Slzely mi oči.

Fénix do mě dloubla. „To zvládneš. Šla bych první, ale víš, že pořád nemám úplně v pohodě tu nohu," poukázala na skutečnost, že od posledního zranění kulhala a nevypadalo, že by se její několikrát zmrzačená noha hodlala někdy plně uzdravit.

Zhluboka jsem se nadechl, zavřel oči a seskočil. Tvrdě jsem dopadl do podřepu a sykl bolestí. Trochu jsem se zapotácel, ale nebylo to tak zlé. Aida stála na čtyřech a dívala se na mě dolů. Roztáhla rty do úsměvu a mrkla. Mávl jsem na ni, ať skočí.

„Chytneš mě?"

„Budeš to muset zkusit, ptáčátko."

Naklonila hlavu na stranu, zakroutila očima a spustila první nohy. Chvíli se držela hrany rozšklebené podlahy, ale nakonec se odrazila a sklouzla mi do náruče. Zapotácel jsem se, když do mě narazila, ale pevně jsem ji k sobě přitáhl a zasmál se. Kradmo jsem se ohlédl na dav lidí stojící u budovy.

„Přes ten kouř nás neuvidí moc dobře," střelil jsem pohledem k jejím rtům.

Povytáhla obočí, rukama mi přejela po ramenou a trochu se ke mně naklonila. „Co s tím uděláme?" Zasmál jsem se a políbil ji.