Operace A-501-A ✓

Náhoda, 1. část

16. 6. 2077, Německo, Berlín – Taylor Davisová

Podívala jsem se na zprávu, která mi od rána blikala v mobilu. Nolan se ptal, jestli něco podnikneme, ale já nebyla schopná mu ještě odpovědět. Nebyla jsem připravená vidět Nolana s Bree pohromadě.

„Brácha?"

Christopher vzhlédl od kartáčování Queeiny dlouhé chundelaté srsti. Raftík se se mnou rozvaloval v jeho posteli a majestátně shlížel na svého majitele. Objala jsem vlčáka kolem krku a zabořila tvář do jeho kožichu.

„Co kdybychom někam zašli?"

„Zamyslel se. „Nezlob se, Tay, ale víš přece, že dneska musím dělat tu zkoušku," připomněl mi fakt, že studuje na dálku, aby mohl zůstat se mnou v Německu. Věděla jsem, že mu máma chybí, ale chtěl trávit čas se mnou. Trochu jsem ho podezírala, že mu chyběla i ta tajemná holka z procházky, ale o té mi neříkal skoro nic.

Vykouzlila jsem nucený úsměv. „Jasně, promiň, nedošlo mi to."

„Jo," smutně se usmál. „Ale třeba zítra..."

„Jdu ven," vyhrkla jsem a vstala. Raft nadšeně vyskočil a pronásledoval mě. Quee se také vydrápala na nožky a pelášila za mnou ke dveřím. Sice jsem chtěla být sama, ale čas strávený se psy mi dělal dobře, proto jsem se vrátila za Chrisem a ujistila ho, že se o jeho miláčky postarám. Připnula jsem oběma vodítka a vydala se s nimi ven.

Nasadila jsem si sluchátka a zaposlouchala se do svého oblíbeného playlistu. Utíkala jsem vpřed a z obou stran se mnou běželi oba psi. Nevnímala jsem ani tolik, kam vlastně běžím, šlo čistě jen o frustraci přeměněnou v energii, která mi kolovala v žilách.

Když jsem zabrzdila, lapala jsem po dechu a po tvářích se mi koulely slzy. Zastavila jsem se na mostě přes řeku. Ocelová konstrukce byla dost zrezlá, ale přesně tak jsem se cítila. Stará, nepotřebná a ohavná. Raft začal kňučet, tak jsem se rozhlédla a když jsem zjistila, že jsme široko daleko sami, pustila jsem oba z vodítka. Raft s Quee okamžitě přeběhli most a uháněli k řece pod sebou a hráli si na mělčině. Chris bude naštvaný, že jsou zabahnění a Quee si určitě zase zašmodrchá překrásnou srst v nevzhlednou kouli, ale bylo mi to jedno. Oni si zasloužili štěstí, nepotřebovali být dokonalí.

Xavier

Podíval jsem se na hodiny a rozhlédl se. Měl jsem jeden ze vzácných dní v Berlíně, kdy moje babička měla svůj vlastní plán a já měl volno. Odložil jsem potichu časopis, abych nevzbudil Emmu, která poslední dobou měla hodně náročných setkání s tiskem. Dívali jsme se spolu na film, ale usnula a já si pak chvíli četl. Naštěstí jsme nebyli hlavním tématem tohoto čísla, o to se moje malá sestřička postarala.

Na lístek jsem načmáral vzkaz, natáhl se pro její mobil a ztišil její vyzvánění, aby ji nikdo nerušil, a přikryl ji. Pohladil jsem ji po vlasech. „Nenechám tě spadnout, Em," zašeptal jsem a usmál se.

Doplížil jsem se ke své skříni, natáhl si roztrhané džíny a modrou mikinu s obrázkem buldočka se sluchátky. Emma mi tenhle kousek koupila v jednom secondhandu jako recesi. Babička mi nošení mikiny rázně zatrhla, protože se prý nehodí k mé pečlivě vytvořené vizáži. Já si ji přesto bral, když jsem se chtěl vyplížit ven. Bylo těžké nepřemýšlet nad tím, co bych nosil, kdybych byl normální kluk.

Natáhl jsem si kapuci a na nos nasadil brýle bez dioptrických sklíček. Vzkaz jsem Emmě nalepil na mobil. Zhlédl jsem se v zrcadle a spokojeně se vydal ven. Kartu od hotelového pokoje jsem si zastrčil do kapsy.