Operace A-501-A ✓

Pod hladinou

26. 5. 2077, někde ve vesmíru – Dragonfly, č. 7567

Sedl jsem si vedle Fénix do písku a zahleděl se na mapu, kterou dokázala za posledních několik dní solidně obohatit o informace. Dneska ráno vstala a nekompromisně prohlásila, že jestli se budu dál vrtat celý den v systému, přivede si do lodi to nejděsivější zvíře, co najde.

„Tak kam půjdeme?"

„Mohla bych tě vzít na jedno pěkný místo, nebo bychom mohli prozkoumat jezera."

To mě zaujalo. „Jezera?"

Načrtla vzdušnou čáru nad mapou přes les, který byl za námi, k černým kruhům, nad kterými byl nakreslený otazník. „Viděla jsem je z té skály naproti. Vypadá to na čtyři hodiny pochodu, ale nejsem si jistá, jaká tam vede cesta."

„Stihneme se stoprocentně vrátit domů?"

„Mělo by to vyjít, ale znáš to," pokrčila rameny. Občas se stávalo, že moje kolegyně se zkrátka z výpravy nevrátila a já seděl v lodi a pokoušel se nezbláznit se strachy. Pak jsem si vyslechl podrážděné litanie, když jsem vypadal příliš vystresovaně po jejím návratu.

Zašklebil jsem se. „S radostí s tebou strávím noc pod hvězdami, ale rád bych se vrátil na večeři, proto bychom mohli vyrazit hned, co říkáš?"

Povzdechla si, ale nechala se vytáhnout na nohy, u čehož si nejsem jistý, jestli to překvapilo víc mě, nebo ji. Jen jsem se usmál, přejel jí palci po kloubech a pustil ji. O čtvrt hodiny později jsme byli vybavení, oblečení v čistém (samozřejmě jsem pral já, protože naše vrchní výzkumnice měla něco strašně moc na práci venku a zdejchla se na celý den) a s dobrou náladou.

Pískal jsem si a chvílemi si zpíval a upřímně se bavil Fénixiným opovržlivým pohledem. Jednou mi zacpala pusu, když slyšela nedaleko dusot velkých tlap. Pak jsme stáli několik dlouhých minut namáčknutí k sobě k velkému kmeni stromu a vyměňovali si nervózní pohledy. O půl hodiny později jsem skoro vtančil na okraj srázu, ze kterého mě stáhla bez jediného pohledu. Nepřipadala mi naštvaná, proto jsem pokračoval dál, i když si významně povzdychla pokaždé, kdy jsem z nepozornosti zakopl o kámen a skoro ji strhnul k zemi. Jednou se mi dokonce obloukem vyhnula a nechala mě spadnout. S vyraženým dechem jsem ji následoval a pokoušel se nadechnout životadárného kyslíku, než konečně zastavila a počkala, až obnovím životní funkce.

Nakonec jsme se dostali na okraj svahu a dívali se z kopečka na břeh temné hladiny jezera. Bylo obrovské a voda vypadala neskutečně černá, jako by v jezeře byla ropa místo H2O. Fénix si odebrala vzorek ledové vody. Zamračila se a zvažovala informace.

„Tohle nebude pitný ani omylem," zamumlala. Rozhlédla se, vzala klacek a ponořila ho do vody. Ta zasyčela, sotva se dotkl hladiny a rozpustila ho. Polkl jsem a naskočila mi husí kůže. Jezero z neznámé kyseliny, to byla vážně skvělá novinka. Ještě lepší to bylo, když jsme o kus dál našli místo, kam jezero vyplavovalo kostry zvířat, která do vody spadla. Nejspíš kyselině kostičky nechutnaly.

Šli jsme podél břehu a pak jsme to stočili kolem řeky, o které Fénix prohlásila, že protéká kolem naší lodi a že je bezpečná. Oba jsme byli podivně zticha a já se neubránil úvahám o tom, co se dál může schovávat za nebezpečí kolem nás. Nakonec do mě Fénix drcla.

„Můžeme si zaplavat, to druhé bude v pohodě," usoudila.

Když jsem spatřil po hodině modrou průzračnou vodu, dal jsem jí za pravdu. Šli jsme chvíli podél řeky, která ústila do jezera, abychom si ověřili, že to je skutečně naše známá řeka. Teď jsme měli potvrzeno, že je voda v pořádku.