Operace A-501-A ✓

Zatmění

3. 3. 2077, někde ve vesmíru – Dragonfly, č. 7567

Rozednívalo se tu dřív než na Zemi. Do očí mě bodaly sluneční paprsky, když jsem otevřel oči. Zakryl jsem si tvář paží. Chvíli blažené rozespalosti přerušila pomyslná facka, jakmile na mě dolehly události posledních dvou dní. Pevně jsem semkl víčka. Cítil jsem deroucí se slzy, ale snažil jsem se je potlačit. Hrozně mi chyběli, hlavně Far s Gamuzou.

Podíval jsem se vedle sebe. Ta divoška pořád spala. Bylo to poprvé, co jsem se na ni mohl dívat zblízka déle než pět vteřin, protože jakmile si všimla, že ji pozoruju, začala na mě křičet. Ve škole za ní museli kluci pálit. O její štíhlé postavy jsem věděl už dávno, ale jejích plných tváří, rovného nosu a očí jsem si moc nevšímal. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že je hezká, ale ne až tak. Pramen vlnitých blonďatých vlasů jí ležel přes tvář. Měla pravdu, ta pohovka byla příšerně úzká.

Odhrnul jsem jí vlasy z tváře. Víčka se jí zachvěla, ale neprobudila se. Chvíli jsem si dovolil ji pozorovat a pak se zvedl a odskákal přes sutiny do kuchyně pro snídani. Dneska jsem zvolil cereálie a mléko. Děkoval jsem své inteligenci, že jsem dokázal vytvořit místnost, kde dokáže jídlo přežít.

Usadil jsem se na zemi vedle pohovky bokem a sledoval spící kolegyni. Doufal jsem, že si k sobě najdeme cestu a dokážeme spolupracovat. Zavrtěl jsem nad ní hlavou. Nemá ráda filmy.

Zavrtěla se a pak otevřela oči. Zmateně se zamračila na strop, rozhlédla se a pak své tmavě modrošedé oči zabodla do mě. Uculil jsem se. „Dobrý ranko."

Unaveně se posadila a promnula si čelo. „Nazdar," zavrčela. Byl jsem na její špatné nálady po ránu zvyklý. Nenáviděla vstávání a ráno měla pokaždé tak dvě hodiny špatnou náladu. Pak se zarazila, přejela pohledem po stole, kde byla její snídaně a na mě. Zpátky na misku. Na mě. „Tys mi udělal snídani?"

„Ne, já totiž sním dvě misky, víš?" Vytřeštila na mě oči a ukázala na prstech dvě. Nejchytřejší vědkyně století, fakt jo. „Dělám si legraci, jez už."

Podal jsem jí misku a v tichosti jsme jedli. Rozhlížel jsem se po poničené společenské místnosti. Pohled mi padl na zem. Něco se tam stříbrně blyštělo na světle. Sehnul jsem se pro to. V dlani mě zastudil chladný kov kulatého přívěsku na krk s vyrytým štírem a na druhé straně vzkazem. Jsi celý náš svět. Milujeme tě a nezáleží na tom, jak daleko jsi. Nikdy se to nezmění. S láskou Pat, Kevin, Riley a jejich budoucí sourozenec. Překvápko! Přejel jsem prstem po ohlazeném povrchu. Text byl špatně čitelný až na zmínku o sourozenci. Musela to tam Patricia dotisknout, když zjistila, že je těhotná s dvojčaty. Vzpomínky na mého velitele se na mě valily jako lavina a měl jsem pocit, že se udusím, pokud něco neudělám. V kapse mě tížil už Farfallin řetízek, který jsme se rozhodli přinést její rodině. Bylo mi úzko z toho, že jejich rodiny na ně čekají a oni se nevrátí.

Úplně mi to sevřelo hrdlo, rozmazalo se vidění a hučelo mi v uších. Tohle nedokážeme. Bolel mě každý nádech jako daň za to, že žiju, když oni jsou mrtví mojí vinou. Musel jsem udělat někde hroznou chybu. Měl bych umřít já, ne oni. Jsou mrtví. Mrtví. Mrtví. Mrtví.

Fénix

Po očku jsem sledovala, jak něco sebral ze země. Nehnutě zíral do své dlaně. Trochu jsem se vytáhla a pokusila se to zahlédnout. Byl to nějaký řetízek. Musel být někoho z týmu. Dragonfly po něm přejel palcem a zhluboka se nadechl.

„Jseš v pohodě?" Neodpovídal. Zamračila jsem se a předklonila se, abych mu viděla do tváře. „Dragonflyi?" zavolala jsem hlasitěji. Jenže pořád mlčel, ale hrudník se mu rychle zdvíhal a byl úplně bledý. Z hlavy se mi skoro kouřilo z usilovného přemýšlení.

„Dragonflyi! Hej! Haló," zavolala jsem a zamávala mu rukou před očima. Jenže nevnímal. „Do háje už," sklouzla jsem na podlahu vedle něj a natáhla si zraněnou nohu před sebe. Lehce jsem mu zatřásla ramenem. „Dragonflyi, vzpamatuj se," můj hlas mi zněl uboze, ale okamžitě jsem se okřikla. Vždycky jsem věděla, co dělat. Určitě moje momentální zmatení je způsobené tím stresem a nevyspáním. „Dragonflyi! Mám toho tak akorát dost, přestaň."

Opřela jsem se zády o stolek proti němu a dívala se na něj. Ruka s řetízkem se mu třásla a koukal se skrz mě. Opatrně jsem mu vytáhla řetízek z ruky. Byl Štírův, často jsem ho viděla držet ho v dlani. Chytila jsem svého kolegu za ruku. Zavřela jsem oči a přemítala, co by udělali lidé, které znám. Nebylo jich moc, ale konečně mi hlavou bleskla správná osoba. Andrea by ho objala. Objímala se pořád. Na přivítanou, když se loučila, jakmile někdo brečel i když byla šťastná.

Protočila jsem oči. „Hele, udělám to, ale jestli to nepomůže, přísahám, že s tebou už nepromluvím a nechám tě tu sedět a zblázni se třeba. Tohle nemám zapotřebí," zamumlala jsem a natáhla se k němu. Musela jsem se k tomu dost odhodlávat, ale nakonec jsem se sebezapřením ovinula paže kolem něj a jemně mu přejížděla dlaní po zádech.

„Já... Musíš mi pomoct. Tahle loď se sama neopraví. Bez tebe se domů nedostanu."

Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděla, ale doufala jsem, že mi to jako věčnost jen připadá. Nakonec třas pomalu přestával a napjaté svaly se uvolnily. Až na to, že to nevyhnutelně znamenalo, že jeho ruce se omotaly kolem mě a přimáčkly mě k sobě jako plyšáka. Pomalu jsem začínala cítit stejnou paniku, jako před chvíli on. Navíc mi mravenčila noha, kterou jsem měla pokrčenou pod sebou.

Z náhlého popudu jsem vzdala pokus o odtažitý dotek a lehce se na něj svalila, takže jsem ulehčila noze. Opřela jsem se hlavou o jeho tvář a povzdechla si. „Jsem tu, dobře? Nikam se nechystám. Jsme  v tom spolu. Jsem tu," lehce jsem přejela dlaní po jeho zádech.

Jako odpověď mě stiskl pevněji. Něco zamumlal, ale neslyšela jsem ho. „Cože?"

„Je to moje chyba. Fénix, hrozně mě to mrzí. Je to moje chyba. Měl jsem umřít já, slyšíš? Ale umřeli oni. Zkazil jsem to, Fénix. Mrzí mě to. Je to moje chyba. Omlouvám se. Promiň. Moje chyba."

Povzdechla jsem si. Měla jsem to čekat, tohle jednou muselo přijít. „To je blbost. Ta loď byla dokonalá," trochu tišším hlasem jsem dodala: „Můžu za to já."

„A pak že já plácám hlouposti. Jak bys za to mohla ty?"

Odtáhla jsem se a odhrnula mu vlasy z lesknoucích se očí. „Tak co se shodnout na tom, že ať za to může kdokoli, zbyli jsme my dva a musíme udělat všechno pro to, abychom se dostali zpátky. On by ti to přikázal taky," zvedla jsem do úrovně jeho očí řetízek.

Přikývl. „Proč jsi na mě hodná?"

Zadívala jsem se mu do očí. „Já necítím emoce, rozumíš? Nejsem hodná, jen vypočítavá. Potřebujeme tě v pořádku, protože já tu tvoji loď neopravím."

Sklesle přikývl a já měla pocit, že lituje, že jsem tu zrovna já. Čím dřív pochopí pravdu, tím lépe. Možná se cítí zneužívaný a osamělý, ale raději ať ke mně necítí sympatie, protože já jeho kamarádka nikdy nebudu.

Vytáhla jsem se na gauč a ukázala na svoji nohu. „Co dneska uděláme, když je ze mě ležák?"

„To mi řekni ty," odsekl a vytrhl mi řetízek velitele z ruky.

„Měl by ses asi porozhlédnout po okolí, ale jenom kousek. Šla bych, ale mám tu nohu. Pak... zkus se podívat, co se dá spravit a co musíme sehnat." Ovšem kde budeme shánět součástky, to fakt nevím.

Hi guys!

Jsem tu s další kapitolou, doufám, že se líbila. Díky za veškerou podporu, čtení, hlasy, vždycky z toho mám ohromnou radost a tím více mě baví psát. Miluju vás, EmEs