Operace A-501-A ✓

Média

2. 3. 2077, Velká Británie, Londýn – Taylor Davisová

Strhla jsem ze sebe zpocené tričko po běhání a jen ve spodním prádle hupsla do svojí postele. Mobil se mi rozdrnčel v rukou a já ho zvedla.

Nolanova světlá kštice se objevila na obrazovce mobilu. Tvář mu ozařoval počítač, do kterého něco ťukal. Slušelo mu to. Brýle si roztržitě posunul na nose a obyčejné tričko obtahovalo jeho svalnatou hruď. Konečně střelil pohledem po mobilu, aby honem ucukl zpět a zaúpěl.

„Probůh, Taylor! To mi to musíš zvedat nahá? Proč si nevypneš kameru," zaskuhral.

Odněkud z jeho pokoje se ozval dívčí smích a vedle jeho tváře se objevila Bree se svými barevnými rasta copánky. Její rozesmátá tvář mi zakryla výhled na Nolana, ale svojí nejlepší kamarádce to odpustím.

„Čau," houkla na mě a pak se otočila na našeho kamaráda. „Hele, ne všichni jsou takoví nerdi jako ty, tak bys mohl být rád, že máš aspoň někoho," zavrtěla hlavou a podívala se mu přes rameno.

Ušklíbl se. „Vidíš to, Tay? Já jí tu otročím a dělám úkol z frániny a ona mě uráží," odfrkl si a konečně mi věnoval pohled. „Fakt ti to sluší, ale byla bys tak laskavá a oblíkla se?"

Protočila jsem oči. „Nejsem přece nahá," pro jeho vnitřní klid jsem se ale natáhla pro mikinu a přehodila ji přes sebe. „Spokojenej?"

„Spokojený, ty jazykový barbare!"

Bree ho plácla do ramene a usadila se na jeho stůl. Nesnášel, když jsme mu seděly na stole. Nolan to teď ale ignoroval a poslouchal moje stěžování na to, jak jsem se svým šíleným bratrem, jela svým prvním autem a celou dobu ječel, že se zabijeme. Bree se smála a Nolan jen kysele odvětil, že by se bál taky a ani by do toho auta nesedl.

Vyplázla jsem na něj jazyk, ale pak jsem se usmála. „Chybíte mi."

Bree dramaticky vzala mobil do dlaní. „Ty nám taky! S tím šprtem tu je hrooozná nudaaaa!" zavyla.

„Brzo se vrátím k tátovi a budeme zase spolu, ok?"

Bree sepjala ruce. „Ano, prosím!"

Nolan na ni upřel kritický pohled. „Bree? Neuraž se, ale budeš strašná herečka, na to se nedá koukat," řekl vážně a pak mi zamával. „Vrať se brzy, ať mi tady budoucí filmová hvězda pořád nechodí do domu, je strašný, že nemá další kamarády."

Bree ho majzla po hlavě deskami s nějakými papíry, až vyjekl. Zasmála jsem se a rozloučila se. Tak mi mí kamarádi z Německa chyběli. Nebudu lhát, chybělo mi i Německo. Zároveň tam mi ale chyběl brácha s mámou.

„Taylor, pojď dolů," zavolala na mě máma z obýváku a já protočila oči. Co mi vůbec nechybělo, byla mámina posedlost novinami, které jsem musela sledovat taky.

Usadila jsem se na gauči a upřela zrak na obrazovku. Počasí, nehoda, vyhořelý barák... Blonďatá moderátorka s umělým úsměvem oznámila další reportáž: „Jak je všem známo, od 31. listopadu je loď A-500-A ve vesmíru. Jak se misi daří, nám poví Richard Shipper, ředitel společnosti Cosmos Way. Dobrý večer," řekla s nadšeným úsměvem.

Fajn, tohle byla jediná věc, co mě bavila z novin. Mladý muž se usmál do kamery. „Dobrý večer i vám, já zdravím diváky. Bohužel, jsou nepatrné problémy se spojením s lodí, proto nemáme žádný záznam či nahrávku, ale nachází se ve vzdálenosti okolo 30 tisíc světlených let od Země a co víme, daří se jim velmi dobře."

„To jsou skvělé zprávy! Už nám je známá nějaká cizí planeta?"

Zaváhal, ale pořád se usmíval. „Zatím to není ověřené, ale pečlivě zkoumají snímky a vysílají drona s kamerou a musím říct, že na něco narazili. Mám bohužel zakázané říct víc, ale pokud smím říct svůj názor, pevně věřím, že brzy budeme slavit úspěch," mrkl do kamery a příjemně se usmíval.

„To doufáme všichni. Moc děkuji a hezký večer."

V reportáži hned po rozhovoru se shrnul celý příběh a cíl slavné operace A-500-A. Došla jsem si pro počítač a vrhla se na svůj projekt do školy. Jako téma jsem si vzala nedávný odlet rakety a docela mě to bavilo. Možná bych mohla být jednou novinářka, napadlo mě.

Máma vstala a pohladila mě po vlasech. „Taylor... Jsem fakt ráda, že jsi tady," řekla s dojetím v hlase. Protočila jsem oči a neurčitě něco zamumlala. V mém podání by to bylo Já ne. Necháš mě?, ona si to dle jejího výrazu přeložila jako Já jsem tu taky z toho nadšená.

Vstupní dveře bouchly a chodbou se rozezvučel cvakot psích drápů a hvízdání mého bratra. Nakoukl do obýváku a rozzářil se, zatímco Quee vyskočila na gauč a stočila se u mých nohou. Podrbala jsem ji palcem u nohy a vyplázla jazyk na bráchu.

Cvrnknul mě do čela. „Čau, šprtko," zašklebil se. Oba jsme věděli, že škole moc nedám, zatímco on během studia psychologie exceloval a i v práci se mu dařilo. Jen jsem mu věnovala vražedný pohled, který ho pobavil ještě víc, než kdybych ho poslala do háje.

„Dej mi pokoj a radši mi řekni, co tam mám dát," zavrčela jsem.

Sedl si na opěrku za mnou a díval se mi přes rameno. „Fotky to zaplní, budeš tam z toho mít tři stránky navíc."

Upřela jsem na něj štěněcí pohled. No co, když to procházelo Quee, tak proč ne mně? „Bráško, bratříčku, seš nejlepší brácha na světě, víš to? Mám tě hrozně ráda, fakt moc," strčila jsem mu počítač do klína a vystřelila na nohy. „Miluju tě, seš úžasnej, boží, nejlepší. Díky, že to uděláš," poslala jsem mu od dveří vzdušnou pusu a letěla nahoru, abych na sebe honem hodila tílko a kraťasy a rychle se vypařila z domu, než mi to máma zatrhne a to individuum, co si říkalo můj bratr, začne apelovat na moje svědomí a nakonec mě donutí udělat ten projekt.

Fajn, tak tohle bylo o dost kratší... Proto jsem tu s ní o tolik dřív, protože... kámo, Grogu, my jsme středoškolačky! Nechápu to XD Základko, mega mi chybíš a to teprve rok začal. Takže dneska nová kapitola na zahnání smutku, že začala škola a já se jdu vzpamatovat z toho, že jsem gymnazistka a nikde kolem sebe nevidím svoje kámošky a učitele.