Operace A-501-A ✓

Dětské oči, 1. část

17. 3. 2077, Francie, Paříž – Patricia Daltonová

Když jsem se vzbudila, byla ještě tma. Zdánlivě nic nevypadalo nějak závratně jinak. Další den, kdy budu pracovat na gauči s polovinou mysli u Juliany a Nicolase, budu dávat pozor na vylomeniny Kevina a Riley a modlit se, aby se Dan konečně ozval. Ve skutečnosti jsem strachy nemohla spát už několik dní.

Potichu jsem se připlížila k postýlce s dvojčaty. Byla jsem vděčná za to, že spí a jsou to hodná miminka na rozdíl od Liama, který neustále Erica s Denise budil pláčem. Podívala jsem se ze zvyku na mobil a když jsem viděla blikající světýlko značící zprávu, rozbušilo se mi srdce. Co nejrychleji jsem popadla mobil a otevřela. Do očí se mi draly slzy, když jsem viděla profilovou fotografii Denise. Denise jsem milovala jako vlastní sestru, ale toužila jsem po někom úplně jiném. Po někom, kdo má na prsteníčku prstýnek, nejspíš byl zarostlý vousy a teď byl nervy bez sebe.

Bez přečtení zprávy jsem přešla do galerie. Přejela jsem do alba s mojí rodinou, ale honem jsem odtud odešla, protože to bylo příliš bolestné. Raději jsem šla pracovat do obývacího pokoje a vyhnula se obloukem terase, kde mě požádal Dan o ruku.

Skoro jsem vítala, když jsem uslyšela po dvou hodinách ticha cupitání dětských nožek a zpoza rohu na mě vykoukla rozespalá a notně nevrlá Riley. „Maman?"

„Chérie, pourquoi ne dors-tu pas?" udělala jsem jí vedle sebe místo.

Do očí se jí draly slzy. „Papa."

Povzdechla jsem si a přitáhla si ji blíž. „Riley," políbila jsem jí na čelíčko, ale akorát se rozbrečela. „Papa nous manque beaucoup aussi. Il fait un travail important et sera bientôt de retour."

„Quand?"

Kéž bych věděla, kdy. „Bientôt," nebyla to lež. Brzy byl interval, který každý máme někde jinde. Zavřela jsem oči a pokoušela se vytěsnit všechny ty pocity a emoce. Věděla jsem, že to bude těžké a bude nám chybět, ale netušila jsem, že to bude tak příšerné.

Našla jsem na počítači Riley pohádku a nechala ji se koukat. Sice by děti neměly tolik koukat do obrazovek, ale poslední dobou jsem neměla energii na to, vymýšlet svým dětem lepší program. Nedokázala jsem předstírat, že jsem bezstarostná šťastná maminka, která se raduje i bez svého snoubence.

Sledovala jsem svoji dcerku. Spokojeně ležela na břiše, chroupala brambůrky a smála se scéně, kterou jsem nedokázala identifikovat. Dan se s ní díval na pohádky neustále, hltali je spolu jako kdyby na tom závisel jejich život. My s Kevinem jsme byli spíš na hraní her než na pohádky. Vzhlédla, tak jsem okamžitě nasadila radostný úsměv a zamávala jí. Když se odvrátila, hruď se mi sevřela a nemohla jsem popadnout dech. Odešla jsem do kuchyně a napsala rychlou zprávu Denise. Ta okamžitě zavolala a když jsem viděla na obrazovce její vyčerpaný pohled, neubránila jsem se ponurému úsměvu.

„Co to, že sis vzpomněla na mě?"

Z dětského pokoje se ozvala tupá rána a cvakání drápků. Takže i Kevin s Darkem byli vzhůru. „Nemůžu spát. Teď za mnou přišla Riley, že se jí stýská po tátovi a Kevin už taky nespí. Hrozně mi chybí," zlomil se mi hlas a já raději odvrátila pohled od kamery.

Denisin pohled zjihl. „Zlatíčka moje," zadrmolila. Její francouzština mě uklidňovala. Znala jsem ji celé věky a naslouchala jejímu hlasu, jak si pročítá poznámky, když jsem bydlely spolu. „Jemu se určitě taky stýská. Ale říkal přece, že až budou dál, nejspíš bude zlobit spojení. On se vrátí, slyšíš? Všechny zamilovaný příběhy končí dobře. Vy přece žijete pohádku, Pat."

Otřela jsem si slzy, ale ihned na jejich místo nastoupily jiné. Popotáhla jsem a nalila si sklenici vody. Lokla jsem si a zavrtěla hlavou. „Já to nedokážu Denise! Čtyři děti a pes, co jsem si proboha myslela? Proč mi do háje kupoval psa?" vztekle jsem mrskla sklenicí zpátky. „Dark je nezvladatelný kretén! Dan si se mnou udělá čtyři, čtyři děti, odjede a místo sebe mi dá psa? Co si myslel, že si odejde, nechá mi na krku děti, ale vždyť to přece nevadí, mám psa, ten mi totiž strašně pomůže ve výchově dětí! Jenomže ten pes je akorát další problém. Dark mi přece nenahradí manžela, je to k smíchu! Dan je k smíchu, já jsem k smíchu, celá tahle situace je jedna velká legrace! Jenomže víš co? Já se nesměju, takže komu je tenhle vtip určený?"

Slova se ze mě hrnula. Zalykala jsem se a vzlyky otřásaly mým hlasem. Nenáviděla jsem, jak mi hlas ovládalo šílenství, jak věty postrádaly logiku a smysl. Většinou jsem nebyla tak iracionální. Byla jsem rozumná, nenechávala se ovládat emocemi. Vždyť jsem přece Dana sama přemluvila, ať se nevzdá toho, co miluje. Ta mise byla jeho sen a já si přece byla jistá, že to dokážu. Dark navíc děti rozptyloval.

„Patricio, dost," řekla Denise rázně a já se zalkla jedovatými slovy, která jsem nemyslela vážně, ale v panice jsem je nechávala splývat ze rtů. „Tímhle si nepomáháš," najednou se odmlčela a podívala se někam za mě. Nasadila nadšený výraz. „Ten tvůj případ z práce ti dává zabrat, co? Neboj, bude to dobré. Jé, čau Kevine! Taky nemůžeš spát? Možná je úplněk, co?"

Nedokázala jsem se sebrat dost rychle na to, aby Kevin nepoznal, že se něco děje. Naštěstí to Denise došlo, když po mně vrhla kradmý pohled. „Tvoje máma mi říkala o obrázcích, co jste kreslili, co kdybys pro ně došel a ukázal je tetičce Denise?"

Když Kevin odběhl pro Riley a obrázky, Denise znovu zvážněla. „Hele, krásko, všechno je v pořádku, jasný? Každý romantický film je uprostřed komplikovaný, ale proto ty konce tak moc milujeme, ne? Protože jsme prožili s postavami všechny překážky."

Vzlykla jsem. „Tohle je posraný život, Denise! Ne film!"

Otráveně mlaskla. „Ale no tak. Vážně se vaše seznámení a ta žádost o ruku a miliony dalších chvilek tolik liší od romanťárny?"

„Některý filmy ale nekončí dobře."

„Musíš věřit, Paty. Kvůli sobě a dětem," zašeptala.

Přenechala jsem svůj mobil s Denise dětem a sedla si na gauč. Dark mi vylezl do klína a upřel na mě vědoucí pohled. On tušil, jak se cítím. Přitáhla jsem si ho do objetí. „Darku," zakvílela jsem polohlasně. Začínala jsem chápat, proč mi Dan toho psa dal. Chtěl kamaráda pro naše děti, ale hlavně chtěl někoho, koho budeme moct milovat, objímat a trávit čas s někým, kdo ho na ten čas, co bude pryč, zastoupí. Chtěl, abych měla někoho, na jehož rameni se budu moct vybrečet, kdo se ke mně bude tisknout v noci v posteli, kdo se mnou bude chodit běhat. Chtěl, aby naše děti měly spojence ke všem těm lumpárnám, mazlíčka a nejlepšího kamaráda. Někoho, kdo nás pohlídá a nedovolí, aby se nám něco stalo. Někoho, kdo nám bude dávat cenné vzpomínky. Někoho, kdo bude dělat věci, které by dělal Dan, kdyby tu byl.

Najednou pro mě ten pes, který mi olizoval mokré tváře, znamenal mnohem, mnohem víc. 

Hi, guys!!!!!!

Tahle kapitolka je s rodinami, které mám nejradši. Možná to bude proto, že miluju takové ty spokojené rodinky s dětmi a úžasnými rodiči. Prostě mi to přijde strašně pěkný a když jsem někde ve městě a vidím něco takového, musím se usmívat, protože z těch dětí vyrostou úžasní lidé.

Schválně Grogu, překládala sis to?