Operace A-501-A ✓

Neobvyklý mazlíček, 2. část

27. 5. 2077, někde ve vesmíru – Dragonfly, č. 7567

K večeru jsme se konečně dostali do blízkosti lodi a zatímco se stmívalo, doploužili jsme se do lodi v přímém směru k pohovce. Svalil jsem se na ni a zaúpěl, když mě zabolela žebra.

Fénix sebou praštila na opěrku gauče a zaklonila hlavu. „Dám ti přednost, klidně běž do sprchy," zamumlala ospale a zívla. „Kdybych usnula, vzbuď mě, musím si umýt hlavu," promnula si oči a jakmile jsem se zvedl, sklouzla na gauč a s hlavou opřenou a se zavřenýma očima si masírovala spánky.

„Tak jo," usmál jsem se a dovolil si krátký pohled na ženu před sebou. Nakonec jsem sebral čisté oblečení a tričko na spaní a vydal se vstříc chladivé vodě. Vážně bych už s tím měl něco udělat.

Když jsem se vrátil příjemně osvěžený a probuzený, našel jsem Fénix sedět na tom samém místě. Upřímně jsem čekal, že bude spát, ale našel jsem ji bdělou, jak sedí v tureckém sedu na gauči se semknutými rty a přimhouřenýma očima se dívala kamsi ke vchodu. Bleskla po mně pohledem, ale honem stočila svoji pozornost zpět k bodu, který pozorovala předtím. Oddechl jsem si, že tentokrát zdrojem její nelibosti nejsem já. Pak jsem si ale uvědomil, že by mě to stejnou dávkou mělo znepokojovat, protože to znamenalo něco cizího v naší blízkosti.

„Co je?" zasmál jsem se a rozhlédl se.

Kategorickým rychlým pohybem ukázala vpřed. Ukazovák se jí třásl rozrušením. „Našlo nás to!"

Nechápavě jsem se rozhlédl a až pak se podíval na zem. Rty se mi roztáhly do úsměvu a začal jsem se smát. Když jsem zaznamenal vražedný pohled Fénix, pokusil jsem se nasadit soucitný výraz, ale koutky mi pořád cukaly.

„Ty jsi nás našla! No, vítej doma!" sedl jsem si na zem a natáhl ruku k chundelatému klubíčku sedícímu na zemi. Kočka si odfrkla a dál se dívala na Fénix jako na svatý obrázek. No, nebo taky nemusíme být kamarádi, kdo by na takového skvělého tvora tlačil?

„Děláš si srandu? Vítej doma? Je to špeh! Nepřítel. Nevíš, čeho je to schopné. Nevěřím tomu."

Kočka vstala, elegantně pohybovala špičkou majestátního ohonu a vykračovala si přímo k majitelce svého srdce, Fénix. Ta se vyděšeně stáhla k okraji pohovky, ale nebylo jí to nic platné, veliký tvor se jí usadil na břiše a zívl. Spokojeně hnětl drápky její tričko a Fénix po mně vyslala zoufalý pohled.

Tiše jsem se zasmál a přišel k nim. Kočka zaprskala a skočila na stůl. „Asi budeš muset zůstat co nejblíž u mě, aby ses jí zbavila," řekl jsem naoko soucitně. Třeba ta kočka byla můj komplic?

Jenže jakmile Fénix odešla do sprchy s prohlášením, ať se té hromady chlupů okamžitě zbavím, kočka nezměnila své odtažité chování, k mému hlubokému zklamání. Miloval jsem zvířata, jak mě tedy mohla odkopnout ikona mého oblíbeného seriálu? Bylo to, jako by se věřící setkal se svým bohem. Tohle odporovalo všem přírodním zákonům.

Když se Fénix vrátila, zakňučela při pohledu na kočku na stole a prohrábla si mokré vlasy. „Nemůžeme si to nechat. Vždyť... Co budeme dělat, až se vrátíme na Zem? Akorát by toho chudáka začali týrat v laboratořích!"

„Já věděl, že ti na ní záleží."

„Nezáleží, ale nesmíme si přivést suvenýr a už vůbec ne živý. Nikdo si nezaslouží, aby ho testovali," řekla bojovně a zaplula pod deku, čímž okamžitě přivábila pozornost kočky. Namířila na ni ukazovák. „Ne! Ať tě to ani nenapadne!"

Znovu jsem dostal záchvat smíchu, ale raději jsem si lehl vedle ní a zhasl. Aspoň jsem měl důvod držet se u ní a ona mi za to výjimečně musela být vděčná. Přesto jsem v noci slyšel tiché capkání a známé žuchnutí, když se zavalité tělo mrštné kočky vyšvihlo nahoru a uvelebila se na Fénix, která už dobrou půlhodinu spala. Musel jsem se kousnout do tváří, abych nevyprskl smíchy.

Ráno mě čekala další zkouška mého sebeovládání, když jsem se vzbudil a viděl Fénix stojící bosou v průchodu vedoucím ke kuchyni, zatímco v cestě jí seděla kočka a upírala na ni líbezný pohled. Namířila na ní hrnkem s kávou.

„Ne. Uhni. Ustup, Satane!" Nutno přičíst k dobru malé pekelnice, že se nehnula ani o píď, jen hlasitě zavrkala a začala příst jako motor člunu. Zatímco Fénix kočku obcházela širokým obloukem, omezeným úzkým prostorem, už jsem to nevydržel a začal se smát nahlas.

„Jen se směj," nevraživě se na mě podívala Fénix. To ale zapříčinilo ještě větší výbuch smíchu a ona jen rezignovaně zakvílela. Tohle bude ještě zajímavé, pomyslel jsem si a zazubil se na kočku, která se začala otírat o její kolena. Moji ruku odstrčila razantně tlapkou a zavrčením. Holt měla stejný vkus jako já.

Ahojky, kdo má taky rád kočky? A Imagine Dragons?

Grogu, trochu se obávám, že tímhle trochu shazuju tuhle knížku, ale dobře, je to pro tebe XD Nemáš za co, ale bylo by fakt fajn, kdybys tomu zvířeti už vymyslela jméno.

Díky všem, kdo pořád drží a čtou, mám vás ráda. Ahoj, mami!