Operace A-501-A ✓

Co se škádlívá

23. 5. 2077, někde ve vesmíru – Fénix, č. 5555

Pokoušela jsem se rozčesat zacuchané vlasy a vytáhnout z nich maličké ostnaté rostlinky, které se mi do nich zapletly. Poškrábaly mi ruce a obličej a Dragonfly na tom nebyl o nic líp. Po očku jsem sledovala, jak hledá nějaké použitelné tričko.

„Hele, Fénix, co kdybychom začali prát?"

Ušklíbla jsem se. „Jasně. Můžeš směle začít, nějakou šňůru ti vyhrabeme."

„Já myslel spíš tebe," utrousil pobaveně a hodil po mně zmuchlaný papír s plánem. „Divoženko," rozesmál se, když se na mě ohlédl a viděl moji zacuchanou hřívu.

Usmála jsem se a dál se sledovala v zrcadle. „Tohle ti už snad feministky vysvětlily, ne?" Znovu jsem zatáhla kartáčem, až to zabolelo. Frustrovaně jsem zavrčela a zlostně probodávala pohledem pramen, který se mi zasekl v kartáči. „Do háje! Nemáš nůžky?"

Dragonfly si mě zaraženě změřil pohledem. „Ty to chceš opižlat?"

„A co s tím mám asi dělat, když to nechce dolů?"

Povzdechl si a sedl si za mě. Vypáčil mi hřeben z ruky a lehce se dotkl mých vlasů. „Ukaž to," sledovala jsem jeho odraz. Ukázala jsem mu na hrudník, kde jsem měla prvotřídní výhled na šrám, který se mu táhl přes prsní sval.

„Dobrý už?"

„Trochu to svědí, ale znáš to, ptáčátko," pokrčil rameny a zakřenil se. Lehce mi rozčesával vlasy a já si mimoděk vzpomněla na mámu, která mi česávala vlasy a zaplétala je, jen abych si je hned zase rozpletla a svázala do culíku.

Sykla jsem, když moc zatáhl, ale trpělivě jsem držela a nechala ho, aby se mi hrabal ve vlasech a zachránil je před zkrácením. Trochu mě děsilo, že mi to nebylo nepříjemné. Z jeho uvolněného pohledu a lehkého úsměvu na rtech jsem si domyslela, že ani jemu to není proti mysli.

Naklonil se ke mně. „Zavři oči," zašeptal mi do ucha.

„Proč?"

Dloubl mě prstem mezi lopatky. „Prostě to udělej," zasmál se.

Zavřela jsem oči a na rty se mi vloudil úsměv, kterému jsem nedokázala zabránit. Jasně, že si toho ten pitomec všiml. „Ty se směješ," zabublalo mu hřejivé teplo v hlase.

Otevřela jsem oči a protočila je. „Mlč, proboha."

Přejel mi dlaní přes oči, tak jsem je zase zavřela. „A teď opakuj po mně," lehce mi přehodil rozčesané vlasy přes rameno. „Já, Fénix, číslo pět tisíc pět set padesát pět," šeptal mi do ucha.

Povzdechla jsem si, ale rozhodla jsem se, že to s ním budu hrát. Proč? Kdo ví. Prostě jsem chtěla. Zopakovala jsem to.

„Jsem si uvědomila spoustu věcí," odříkával se smíchem.

„Jsem si uvědomila spoustu věcí," monotónním hlasem jsem to opakovala.

„Například," významně se odmlčel.

Pousmála jsem se. „Například co?"

Omotal mi paže kolem krku, jako by mě chtěl škrtit a přitiskl se ke mně. „Že mě šíleně moc miluješ!" zvolal se smíchem.

„Tak to nezopakuju nikdy," dloubla jsem ho loktem někam do žeber. Omotal mi paže kolem ramen a objal mě. Ucítila jsem váhu jeho hlavy na temeni. Lehce jsem se o něj opřela a stále nechávala zavřené oči.