Operace A-501-A ✓

Nesprávná otázka

6. 3. 2077, někde ve vesmíru – Dragonfly, č. 7567

Sice nic neřekla, ale věděl jsem, že ji ta zraněná noha bolí. Občas se jí trochu točila hlava, nejspíš se praštila víc, než jsme si původně mysleli. Ležela a studovala něco na stropě. Když jsem zapátral, co ji tak zaujalo, nic jsem nenašel. Pokoušel jsem se najít šroubovák, ale nikde nebyl.

„Fénix?" Otráveně si povzdechla a já se musel usmát nad její ochotou být s čímkoli nápomocná. Nicméně jsem to bral jako signál, že poslouchá. „Nemáš šroubovák?"

Opřela se o jeden loket a nechápavě mě pozorovala. Při tom pohybu jí spadly vlasy do obličeje, tak je pohozením hlavy shodila. „Šroubovák?" hlesla nechápavě. „Počkej," začala se prohrabovat v kapsách své mikiny a kraťasů. Protáhla naoko zklamaně obličej. „Á, škoda. Zrovna jsem si svůj zapomněla někde doma. Já se tím totiž ve svém volném čase ráda vrtám do oka," ušklíbla se, ale pak její výraz získal povýšený výraz. „Mohl bys mi říct, k čemu by mi asi tak byl šroubovák? Nejsem instalatér, jsem vědkyně, jestli sis nevšiml."

Protočil jsem oči. „Stačilo říct, že ho nemáš. Viděla jsi ho aspoň někde?"

„Ovšem," řekla s přezíravým úsměvem.

Čekal jsem, že bude pokračovat, ale mlčela. Znovu jsem se na ni ohlédl a ona jen nechápavě naklonila hlavu ke straně. Rozhodl jsem rukama. „A řekla bys mi kde?" docházela mi trpělivost. Potřeboval jsem ho, abych se dostal ke kabelům.

Protočila oči. „To ti jako mám vyjmenovat všechny obchody, nebo co?"

Teď jsem nasadil nechápavý výraz já. „Musíš mít tak blbý odpovědi?"

Zablesklo se jí v očích a já přemítal nad tím, jestli jí baví se se mnou dohadovat. Skoro bych sázel, že ano. „Tak se tak blbě neptej," sladce se usmála a mrkla. „Jasně, že už jsem šroubovák viděla."

Trpělivost. Trpělivost, Ethane. Napočítal jsem do desíti. „Fajn, tak viděla jsi ho na téhle lodi?"

„Jo."

Čekal jsem marně, že by mohla začít sama. Ani jsem se nepokoušel naštvaný výraz nějak zakrýt. „A řekla bys mi, kdy a kde?"

„Na vlastní oči jsem ho viděla před týdnem tady na stole."

Odfrkl jsem si. „Dík za nic," zamumlal jsem si pro sebe a dál se hrabal v přihrádkách. Slyšel jsem povzdechnutí a odkašlání. Otočil jsem se na ni. „Co zase?"

„Nezeptal ses, kde je."

Plácl jsem se do čela a frustrovaně si prohrábl vlasy. „Ty to celou dobu víš?"

Přimhouřila oči a přikývla. „Neptal ses," řekla s nevinným pohledem. Smilovala se a trhla hlavou k řídící kabině. „Včera jsi říkal něco o tom, že se podíváš na ten pult, asi jsi ho tam nechal."

Chvíli jsem na ní koukal a pak jsem se rozesmál. Tohle byl bizár. „To mi jako nemůžeš říct hned," střelil jsem po ní pobaveným pohledem. „Já tě fakt miluju, ptáčátko," zavrtěl jsem hlavou, ale koutkem oka jsem zahlédl její znechucený výraz.

„Asi budu zvracet," utrousila.

Když jsem se vracel, dál si mě útrpně prohlížela. Poslal jsem jí vzdušný polibek a přísahám, že nikdy jsem neviděl v její tváři takový nechápavý výraz. Zasmál jsem se a v tu chvíli jsem si připadal jako šílený vědec, který zkonstruoval bombu, která zničí lidstvo. „Neboj se, k lásce mám na míle daleko, miláčku."