Operace A-501-A ✓

Čísla

13. 3. 2077, někde ve vesmíru – Fénix, č. 5555

Pomalu se začaly shromažďovat základní informace ohledně planety, na které jsme se zůstali trčet. Přejela jsem pohledem svoje poznámky a cítila uspokojení z dobře odvedené práce. Konečně jsme mohli kameře shrnout všechno, co jsme věděli. Například tu byl dýchatelný vzduch, ale obsahoval trochu jiné složky, které dokázaly způsobit bolesti hlavy, malátnost a vysoký tlak. Gravitace tu byla silně podobná naší, ale byla o něco vyšší, takže se občas stalo, že jsme neodhadli razanci kroku a strhlo nás to k zemi rychleji, než jsme čekali. Bylo složité to vypozorovat, ale zdálo se mi, že den je tu delší o zhruba čtyři hodiny než na Zemi. V noci bylo vidět pět měsíců v různých fázích, zatímco hvězda fungující jako Slunce byla jen jedna. Okolí a jednotlivé organismy se mi nepodařilo identifikovat, protože se Dragonfly bál chodit daleko. Víc zjistím ale brzy, protože moje noha byla den ode dne lepší.

Dragonfly se unaveně posadil do křesla a promnul si čelo. Skoro jsem ho teď nevídala, celou dobu se hrabal v přístrojích a řídícím panelu, obskakoval motory a vyhodnocoval škody. Vypadal vyčerpaně. Většinou už byl vzhůru, když jsem se probudila a naopak jsem usínala ještě před jeho příchodem zpět. Podezřívala jsem ho, že se snaží zaplašit myšlenky na mrtvé kolegy a pomalu začínající ponorkovou nemoc, kterou jsme oba začínali trpět. Já tedy rychleji než on, ale i jeho odpovědi nebyly tak trpělivé jako dřív a byl často protivnější než jindy.

„Jak to vypadá?"

Unaveně se na mě podíval a roztěkaně se rozhlédl. Pod očima měl kruhy, vypadal strhaně a nevyspale. „Co jsi říkala?"

Přimhouřila jsem oči a prohlédla si ho pozorněji. Měl prázdný pohled a přímo jsem viděla, jak mu to v hlavě šrotuje. Luskla jsem a pokusila se získat jeho pozornost. Zaváhala jsem. Nebyla jsem dobrá v empatii a komunikaci obecně, ale nesměla jsem dovolit, aby se zničil, protože to by nás stálo život.

„Kdy jsi naposledy spal?"

„Včera," zasmál se.

„Myslím pořádně, aspoň pár hodin."

„Záleží, kolik je pro tebe pár hodin."

Potlačila jsem netrpělivé zavrčení. „Aspoň pět."

Svraštil obočí a přemýšlel, ale mlčel. Znala jsem tyhle stavy od sebe. Kdykoli jsem narazila na problém, který jsem nedokázala vyřešit, byla jsem schopná makat do vyčerpání a vůbec jsem si nevšimla, že je něco špatně. Práce mě pohltila, ale časem jsem se dostala na hranici vyčerpání. „Dragonflyi, řekni mi, jak je na tom loď."

Odfrkl si. „Jeden motor v háji. Druhý rozbitý trochu méně, půjde to spravit. Spadl celý systém, nic nefunguje kromě nouzového zdroje, za což bychom měli být vděční, protože aspoň máme nějakou elektřinu a světlo. Díra ve zdi. Skoro urvaný křídlo."

Nemusela jsem být odborník, tohle neznělo dobře. „Měl by sis odpočinout."

Nevěřícně se na mě podíval. „To nemyslíš vážně! Tahle loď jen tak nepoletí, Fénix!"

Zaťala jsem pěsti. „když se zničíš, tak taky ne."

„Fénix..."

„Sklapni, bože můj! Copak tam dole není někdo, na kom by ti záleželo? Já chci domů, rozumíš? Ale když se složíš, nikdy se tahle plechovka nepohne z místa. Já to nenaprogramuju k letu," přiznala jsem svoji neschopnost s A-500-A cokoli udělat.

„Ale..."

Probodla jsem ho pohledem, ale pokusila se ovládnout netrpělivost a být milá. „Dragonflyi, prosím, kašli na to dneska. Slibuju ti, že až začnu chodit, něco vymyslíme."