Operace A-501-A ✓

Složka

25. 8. 2077, někde ve vesmíru – Fénix, č. 5555

Jako bychom na veškeré hádky zapomněli. Ve skutečnosti jsme se stali znovu cizinci, kteří se míjeli, zdvořile odpovídali a vyhýbali se jeden druhému. Bolelo to. Byla to zkouška nervů, kdykoli se kolem mě mihnul a já měla pocit, že zešílím, protože tuhle hru s nejasnými pravidly jsem prohrávala na celé čáře. Byl všude a zároveň byl naprosto cizí.

Kdykoli se ocitl v mé blízkosti, bojovala jsem s reakcemi svého těla. V jistém smyslu tomu pomáhala bolest na hrudi, kdykoli způsobil zrychlený puls v mých žilách. Občas se mi zadrhl dech, když mě míjel příliš blízko v úzké chodbičce. V tu chvíli ustrnul v pohybu, zvláštně se na mě podíval a jako by něco chtěl říct, přejel pohledem po mé tváři, jako by něco hledal a pak se otočil a šel dál, jako by se nic nestalo.

Jenomže stalo. Stalo se všechno. Nenáviděla jsem ho za to, do jakého pekla mě teď uvrhl. Žila jsem v nejistotě, spát každou noc vedle něj bylo čiré utrpení. Už jenom žít v jedné lodi bylo naprosté peklo. Vyhýbal se mi jako čert kříži, když se mnou mluvil, zmizely všechny škádlení a provokace. Chyběl mi. Chtěla jsem s ním o tom mluvit, ale kdykoli jsem přišla blíž, zmizel a utekl mi. Proč se mi vyhýbal jsem si nedovedla vysvětlit. Čekala bych, že se tomu postaví s větší kuráží, hrdina.

Jestli jsem si dřív všímala drobných detailů, teď jsem se cítila jako bych se na něj dívala mikroskopem. Všímala jsem si naprosto všeho. Když se nedávno vrátil ze začínajícího deště, sledovala jsem drobné kapky vody visící na konečcích jeho vlasů. Viděla jsem světlo odrážející se od duhovky jeho očí. Všímala jsem si látky obepínající jeho tělo a přemítala nad tím, jaké by bylo se ho dotknout. Došlo to už tak daleko, že jsem začínala žárlit na jeho tričko, protože i s ním měl vřelejší vztah než se mnou. Ráno měl ochraptělý hlas, který mi chyběl, protože teď se mnou skoro nemluvil.

Mohl by si strčit někam ten svůj prokletý úsměv? Nebyl upřímný. Nic na něm nebyl upřímného, od jediného pohledu, po každé gesto, až k chování vůči mně. Dřív jeho smích zněl, jako by měl zcela jedinečný záchvat. Teď to byl obyčejný vydechnutý zvuk přetlačený přes hlasivky silou vůle. Chtěl pokaždé sedávat co nejblíž namačkaný na mě, nyní si sedal co nejdál. Mlčel ve chvílích, kdy by dřív nezavřel pusu. Kdykoli jsem na něj promluvila, trhnul sebou, vyhnul se mému pohledu, něco zadrmolil, maximálně mě obdařil jednoslovnou odpovědí a utekl. Doháněl mě k šílenství.

Odhodlaně jsem si sedla vedle něj na gauč. Vrhnul po mně kradmý pohled, usmál se na Millie a zvedl se.

„Kam jdeš?" vypálila jsem.

Nejistě se na mě podíval a zaváhal. Olízl si rty. Ten pohled mě naprosto vykolejil. Co za trosku ze mě sakra udělal? Honem jsem zamrkala, když mi došlo, že mi něco říká. „...dodělat v kokpitu."

„Nepočká to?"

Nuceně se zasmál a prohrábl si vlasy. „Ne."

„Jsi si jistý?"

Zamračil se na mě, ale honem ten pohled zahnal. Rozhlédl se kolem sebe, jako by hledal inspiraci, jak se mě zbavit. „Ne... Teda jo, jsem si jistý. Nepočká." Zasmál se a střelil pohledem kolem, jako by hledal, čím by mě odreagoval od sebe.

Zaťala jsem zuby. „Tak si běž."

Přikývl příliš rychle. Jako by byl datel a vyzobával z kůry brouky. Vyrazil ke dveřím, zaváhal, otočil se a rozhlédl se po místnosti. Přitáhla jsem si počítač ze stolu a zuřivě mačkala klávesy, aby to vypadalo, že něco dělám. Skrz slzy jsem skoro neviděla na obrazovku. Cítila jsem jeho pohled a tváře mi začaly rudnout rozhořčením. Mohl by laskavě zmizet?