Operace A-501-A ✓

Máma

27. 8. 2076, Velká Británie, Londýn – Topo, č. 3976

Konečně jsem dodělala ten pitomý systém pro naši společnost. Krutě mě to nebavilo, ale někdo to udělat musel a vzhledem k tomu, že Callvara byl zaneprázdněný kvůli té kosmické lodi A-500-A, musela jsem to dělat já, jinak jsme takové věci našemu géniovi přenechávali. Nahradil mě v mé práci, zatímco já začala vyučovat nové spolupracovníky. Ten kluk byl fakt bedna na všechno a jeho programy a systémy byly naprosto unikátní.

Než jsem klikla na odeslat, naposledy jsem sledovala všechna čísla a písmenka míhající se po obrazovce. Všechno šlapalo, jak mělo. Dveře mé pracovny se otevřely. Frank mi začal masírovat ramena a dal mi pusu na temeno hlavy.

„Nechceš toho nechat, Mishel?"

Zaklonila jsem hlavu a sundala si brýle. „Už se vrátili ti dva z kina?"

Frank se zasmál a jeho chraptivý smích otřásl mou židlí. „Myslíš, že Anne nějak spěchá domů? Simon volal, že Anne si pojede po vlastní ose, on že jde ke kamarádovi."

Protočila jsem oči. Svého nejmladšího syna jsem znala až moc dobře. Kamarád znamenal nějaký jeho nový objev. „Je mu patnáct, proboha! Tímhle tempem bude mít ve dvaceti čtyři děti na krku," zabrblala jsem a odeslala jsem svůj několika měsíční projekt.

Frank mě vytáhl na nohy. „Přesně tak. Budeš babička jen jeho vnoučat, vzhledem k tomu, že Cassidy nevypadá, že by byla schopná navázat vztah s normálním člověkem."

„Nemluv tak o svojí dceři! Nemůže za to, že jsi její táta," zasmála jsem se. Cassidy byla Frankova dcera z minulého manželství, stejně jako já měla od exmanžela Olivera. S Frankem jsme měli Anne a Simona.

Frank povytáhl obočí a mrkl. „Nevadí, ještě máme Olivera a špunty."

Oliver byl čerstvě zasnoubený. Protočila jsem oči. „Oli klidně, ale jestli mi sem přijde Simon s tím, že bude táta, přísahám, že bude bez večeře. Aspoň, že u Anne nehrozí, že by měla děti." Anne o chlapecké pohlaví neměla zájem. Momentálně chodila se svojí spolužačkou a vypadala konečně po dlouhé době šťastná.

Najednou bouchly dveře a na schodech se ozval dusot nohou, jako kdyby nám do domu vtrhlo stádo slonů. S Frankem jsme vyšli na chodbu a podívali se přes zábradlí. Simonovi z nosu crčela krev, vrávoral a podpírala ho Anne. Za nimi šla Sofie a dusila se smíchy. Všichni vzhlédli.

„Dobrý den, pane Cartere! Jak se vede, paní Carterová?" Usmála se na nás Sofie, jako by nám nepřivedla zraněného syna, ale přišla na večírek. Měla jsem ji ráda, přestože by někdo řekl, že do naší uhlazené rodiny nepatří. Vzrůstem byla docela prcek. Měla krátké černé vlasy do mikáda, konečky zářivě růžové, v nose piercing a nosila crop top a koženou bundu, která jí byla o pár čísel větší. Ve skutečnosti jsme ji ale měli hrozně rádi za to, že konečně pomohla Anne s depresemi. Anne oproti tomu byla jako modelka z katalogu. Hnědé vlnité vlasy, modré oči, vysoká a často nosila saka a upnuté šaty.

„Sofie," kývl jí na pozdrav Frank a schoval úsměv v dlani.

„Relativně dobře, Sofie. Co se proboha stalo mému synovi?"

Anne protočila oči a kormidlovala ho ke mně. Prohlédla jsem si jeho krvácející nos. Měl ho zlomený. „Čau mami, tati. Tady ten kretén," dloubla do něj loktem, až skoro přepadl přes zábradlí, „si totiž nabrnknul kočku na boxu. Rozbila mu nos, když zjistila, že byl včera venku s tou svojí spolužačkou a on se pak praštil o betonovou zeď, jak do něj strčila. Celou cestu skuhral, jak ho bolí hlava."