Operace A-501-A ✓

Vidím, 3. část

Čím dál rychleji se šeřilo, oba jsme byli unavení a nevyspalí. Fénix začínala být nevrlá a odmítala mé snahy o hovor, takže jsem to po nějaké chvíli vzdal a prostě šlapal vpřed. Popruhy batohu se mi zařezávaly do ramen, ozývaly se všemožné zvuky a já viděl nepřátelskou příšeru za každým stínem. Stromy se po nás hrozivě natahovaly a každou chvílí se rytmus mého srdce zrychloval.

Cesta se trochu rozšířila. Slyšel jsem svižné kroky a po mém boku se zařadila Fénix. Měsíční svit se jí odrážel od vlasů a dával jí až nadpozemské vzezření. Vlasy se jevily až bíle a bledá pokožka získala mdlou namodralou barvu. Cítil jsem její pohled a ohlédl se po ní.

„Ty se bojíš tmy?" neznělo to posměšně, ani útočně, a to bylo zvláštní.

„Ne."

Povytáhla obočí. Bylo slyšet, že rychle dýchám? Zaváhal jsem. „To jen... tohle místo," neurčitě jsem ukázal kolem sebe, kde byla neprostupná tma mezi hrozivými stromy. Jako na povel se ozvaly zuřivé zvuky něčeho, co znělo jako když řehtá kůň a zároveň to bylo dostatečně vzteklé, aby v tom člověk zaslechl vytí vlka. Nebylo pochyb, že to není sympatické zvířátko.

Fénix se lehce natočila tím směrem. „Myslím si, že je dost daleko. Navíc jsem ho viděla a není až tak nepřátelský, jak by se zdálo."

Nervózně jsem se zasmál. „Až tak? Takže trochu jo?"

Pokrčila rameny. „Připadají ti králíci bezpečně?"

„No... jo?"

Pousmála se a vlasy jí spadly do očí, když lehce naklopila hlavu. „A přesto to bolí, když tě kousne. Každý je nebezpečný, když se potřebuje bránit, Ethane. Jen každý jinou měrou."

Sice jsem si rozumově namlouval, že je všechno v pořádku, ale pořád to nic na naší situaci neměnilo. Hlavou se mi míhaly myšlenky a nemohl jsem z ní dostat mrtvolné oči svých přátel. Na Farfallin dech, než se zastavil a jak ztěžkla, když její duše opustila tělo. Gamuza, se kterým jsem večer předtím vtipkoval, byl najednou tak hrozivě vážný, když se jeho mrtvá tvář dívala na mě.

Ucítil jsem na ruce dotek. Nadskočil jsem a prudce se otočil po tom směru. Střetl jsem se s nejistým pohledem Fénix a díval se na její ruku, která se pomalu stáhla. „Hej, to nic, Ethane. Jsme v pohodě, dobře? Najdeme nějaké místo na přespání a budeme v pořádku, oukej?"

Rychle jsem dýchal a nedokázal souvisle přemýšlet. Lehounce se zamračila a přistoupila ke mně. Chytila mě za ramena a dívala se mi upřeně do očí. „Ethane, no tak. Bude to dobré, slibuji. Říkal jsi přece, že mi věříš, ne?" přikývl jsem. „No, tak mi věř."

Povzbudivě se usmála, ale já pořád nemohl popadnout dech. Bylo toho příliš. Představa, že tu nakonec zůstanu sám a Fénix taky umře, mi naprosto vzala veškerý zdravý rozum. Jak mohla tolik riskovat a chodit ven sama? Vždyť tu na nás něco číhalo a to přitom...

Vzala můj obličej do dlaní. „Hej," okřikla mě jemně. „To nic. Šššš, je to v pohodě. Dýchej. Se mnou, nádech, výdech. Znovu. Nádech..." pomalu jsem získával zpět kyslík. Temnota, která obestírala můj mozek, trochu ustoupila. Vtiskl jsem tvář do její dlaně a zavřel oči. Naslouchal jsem jejímu hlasu a prostě ji poslouchal. Dýchat. To zvládnu.

„Tak. Dobře. Můžeme jít dál?"

„Jo. Padáme odsud."

Přikývla a neustále se držela po mém boku. Lehce jsem chvílemi zavadil o její ruku, protože se tomu na úzké pěšině nedalo vyhnout. Každý letmý dotek mi dával znamení, že je tady a naživu a navracelo mi to trochu klidu a chatrné jistoty. Byla tady. Je v pořádku. Když se znovu ozval ten příšerný zvuk, automaticky jsem sáhl a chňapl ji za ruku, než jsem se stihl zastavit.