Operace A-501-A ✓

Na pokraji

26. 5. 2077, někde ve vesmíru – Dragonfly, č. 7567

Bylo teplo, tak jsem si sundala tričko a položila ho na kámen, aby trochu oschlo. Bylo sice hezké, že by mi Dragonfly půjčil svůj oděv, ale nepotřebovala jsem mít výhled na jeho svalnatou hruď a rozhodně jsem nechtěla, aby se příliš rozplýval nade mnou ve svém tričku. Nechtěla jsem na něm být odkázaná.

Sledovala jsem ho, jak jako šílenec plaval rychlá tempa do středu jezera a protočila oči. Byl to pitomec, co se pořád potřeboval vytahovat a předvádět, ale koho se tu snažil oslnit? Vždyť už mu muselo dojít, že jsem imunní vůči jeho kouzlu osobnosti.

Brouzdala jsem se na břehu a nastavovala tvář slunci. Naslouchala jsem divokému šplíchání vody, které se neslo od Dragonflye. Ten zvuk mě rušil, protože jinak tu bylo krásné ticho. Protáhla jsem se. Možná bych měla tu rybu vylovit z vody a vydat se domů, jinak zase půjdeme potmě, a to se mi moc nechtělo.

Otevřela jsem oči a ohlédla se po něm. Přece jenom byl jako děcko a na to se muselo dávat pozor, když se vydávalo do hloubky. Řítil se jako o život zpátky ke břehu. Vypadal, jako by závodil s neviditelným sokem a já musela znovu protočit oči. Jestli bude po cestě kňourat, že je unavený a zítra každý svůj pohyb doprovázet sykavými nadávkami, že ho bolí svaly, ať si mě nepřeje. Neměla jsem náladu na jeho kňučení.

Přesto mě to pobavilo. Na to, jak remcal, že má spoustu práce, se teď celkem bavil. Pozorovala jsem ho a když jsem viděla, že už mu nejspíš došly síly a zpomalil, jako by mě hledal, přiložila jsem si dlaně k ústům a zavolala na něj.

„Zpomal, panebože, vždyť se mi cestou zpátky zhroutíš!"

Nejspíš mě neslyšel, protože jsem byla příliš daleko, protože najednou zase zrychlil a řítil se vpřed. Přesto už byl pomalejší než na začátku.

„Co to proboha vyvádíš? Trénuješ na olympiádu, Dragonflyi?" zamávala jsem na něj, protože vypadal, jako by něco hledal a mohla jsem si jen domyslet, že nejspíš pátral po mně, aby mě zase stáhl pod hladinu.

Netušila jsem ale, že ten, kdo bude pod hladinou, bude on. Něco zakřičel, znělo to jako hlad, nebo něco takového, což si vysloužilo mé další pobavené zvednutí obočí. On byl nenapravitelný, žene se a pak má hlad. Něco se mi ale pořád nezdálo. Jeho pohyby byly příliš rychlé a hlas až moc naléhavý na to, že jenom blbne. S hrůzou jsem sledovala, jak se za ním zhmotnil ve vodě tmavý stín a než jsem se nadála, šedé lesklé tělo s hadí hlavou ho stáhlo pod hladinu. Bylo obrovské.

Rozbušilo se mi srdce. Sledovala jsem obří stín pod vodou, rozbouřená voda mi narážela do nohou. Hledala jsem, kde se vynoří Ethan, ale slehla se po něm zem. Slyšela jsem ozvěnu svého srdce až v uších a adrenalin mi vystoupal vysoko nahoru. Zaklela jsem a rozeběhla se ke břehu, kde jsem s klením hledala svůj dlouhý nůž, což byla jediná zbraň, kterou jsme nosili s sebou. Uměla jsem to trochu s lukem, ale ten jsme nechávali v lodi, protože mi přišel nepraktický, navíc teď by mi stejně byl k ničemu, protože bych mohla ublížit Ethanovi.

Rozhlížela jsem se dál, ale neviděla jsem absolutně nic. „Ne, ne, ne, ne, ne," mumlala jsem si a s nožem v pouzdře jsem se hnala zpátky do vody. Kličky hadího těla se občas vynořily nad vodou, ale Ethan nikde nebyl. Zavrčela jsem nadávku a plavala k nim.

Voda se hrnula proti mně a já si jí kolikrát lokla, ale pokračovala jsem dál. Ponořila jsem se a máchla vší silou nožem, který musel porazit odpor vody, ale nakonec se setkal s šedou kůží tvora a voda se zbarvila jeho krví.