Operace A-501-A ✓

Škrábance a jizvy, 1. část

23. 7. 2077, někde ve vesmíru – Dragonfly, č. 7567

Podplazil jsem se pod mohutnou větví. Krajina téhle planetky byla vážně krásná, to jsem musel uznat. Slyšel jsem jakési tvory, jak se schovávají a varují pískáním své druhy, ale ještě jsem žádné nezahlédl.

Protáhl jsem se mezi dvěma keři a ucítil bolest v přeleželém krku. Znovu jsem zakroutil hlavou. Ta čarodějnice mě vážně nechala spát na zemi jen proto, že jsem jí řekl, že vypadá vtipně, když skáče po jedné noze. Pořád byla pro mě hádankou. Jako kdyby měla dvě osobnosti, jednou byla sarkastická a svolná se bavit, jindy se tvářila, jako bych neexistoval a otravoval ji jen tím, že dýcháme stejný vzduch. Nicméně mě bavilo ji rozčilovat a věděl jsem, jak moc ji vytáčí, když jsem bral její špatné nálady s humorem.

Sedl jsem si na kraj lesního porostu a sledoval pláň s vysokou tvrdou trávou. Byl jsem docela daleko od naší lodi a dělalo mi starosti, abych trefil zpátky. Myslím, že Fénix by si rozhodně starosti nedělala, ale bylo by lepší nenechávat ji s tou její nohou samotnou, protože kdyby se něco stalo, nedokázala by utéct, jakkoli o sobě tvrdila opak.

Přimhouřil jsem oči. Ve stínech lemující úzkou pěšinu jsem zahlédl nějaký pohyb, ale jeho majitele jsem neviděl. Popruhy batohu se mi zařezávaly do ramen a začínal jsem cítit únavu, proto jsem raději vstal a svižně se vydal k lodi.

Netuším, kdy se mi podařilo ztratit stezku, ale najednou jsem byl v houštinách s listy tak velkými, jako byl můj trup. To zatracené kapradí tu bylo větší než já. Prodíral jsem se po milimetrech vpřed. Hned vedle mě něco vystřelilo do vzduchu, udeřilo mě to křídlem a s jekotem vyrazilo k nebi. Vykřikl jsem úlekem a s bušícím srdcem sledoval příšeru vznášející se na nebi. Ve skutečnosti to byl pěkný tvor. Béžová srst se mu leskla a tělo mělo stavbu maličké lištičky s ebenovou náprsenkou. Obrovské uši jí vlály ve vzduchu a jantarové oči se do mě zabodávaly. Letec se nebál, vypadal jen překvapeně a měl jsem z něj znepokojivý pocit, že je podobně inteligentní jako člověk. Dlouhý chundelatý ocas škubal sem a tam a křídla s perutěmi se mu rychle míhala vzduchem. Vydal kníkavý zvuk a usedl na větev nad mou hlavou. Znovu zapískal a zavřel oči. Zakýval hlavou a zavrčel.

„Klid, lišátko, už jdu, dobře? Jdu pryč," honem jsem se začal prodírat houštinami pryč. Pořád jsem měl pocit, že mě sledují skryté stíny a ohlížel jsem se přes rameno s ledovým strachem. Kdoví, co tu žije a jak vypadá dospělý jedinec té létající potvůrky.

Pod velkými listy jsem neviděl kořen, zakopl a narazil břichem do jiné větve. Ucítil jsem pronikavou bolest u pupíku a hekl. Chtěl jsem se chytit nějaké rostliny, ale jakmile jsem se jí dotkl, ucítil jsem palčivou bolest a podíval se na svou dlaň. Měl jsem přes ní hluboký šrám, z kterého vytékala krev.

„Skvěle," ucedil jsem skrz zuby a pokoušel se nevnímat bolest. Když jsem se pokusil vstát, ucítil jsem podobnou bolest na paži a teprve teď jsem si všiml mohutného šlahounu s bílým květem tisknutým k mému rameni. Podíval jsem se pečlivěji na rostlinu a všiml si na stonku maličkých, skoro neviditelných ostrých jehliček a lesklé kapaliny, která se nejspíš uvolňovala po doteku a spalovala kůži.

Raději jsem pokračoval v cestě, ale rány bolestivě pulzovaly a začínala mě bolet hlava. Brzy mi v ní začalo nepříjemně hučet a točila se mi, až jsem se občas musel zastavit a počkat, až se trochu zklidní. Ani nevím, jak se mi podařilo dopotácet se k lodi a vyšplhat po křídle nahoru.

Opřel jsem se o stěnu a namáhavě lapal po dechu. Fénix seděla na pohovce s nohama na stole a počítači na kolenou. Viděl jsem z ní jenom šmouhy. Promnul jsem si oči a pokoušel se zaostřit, ale marně. Pořád jsem viděl jen neidentifikovatelné fleky.