Řízeni adrenalinem

1.

    Mia

Sluníčko opírající se o mou tvář, příjemně hřálo. Zavřela jsem oči, abych si ho mohla užít, jak nejvíc to jen jde přes tabuli polootevřeného okna, který jsem do šedivé kanceláře pouštělo jakýsi čistý vzduch. O stěny se odrážel monotónní tikot hodin visících nad dveřmi a kajícný pocit ve mě měla asi vyvolávat slečna Milerová zapadlá za psacím stolem, která po mě co půl minuty házela vraždící očko.

Slečna Milerová je sekretářka naší střední a popravdě bych se ani nedivila, kdyby za tím laciným stolkem seděla už od samotného založení. Doslova i vypadá, že jí je sto dvacet let jak tomuto institutu, i když mi tvrdila, že jí je sedmapadesát.

Kecy.

Každopádně s těmi všemožnými plastikami, která tak ráda podstupuje (i když za boha nevím, jak si to z platu sekretářky je schopna vůbec dovolit), se vůbec nedivím, že to nejednoho zmate.

Dveře, před kterýma jsem seděla na nepohodlném plastovém křesílku, se otevřeli a v nich se objevil obří pupek v červené kostičkované košili, na které se napínali knoflíčky. Když jsem zvedla svůj zrak, o trochu víš – a že jsem se nemusela zrovna dvakrát namáhat – uviděla jsem i ten zbytek. Přesněji řečeno, utrápenou tvář našeho ředitele.

„Oh, Mio." Povzdechl si.

„Jo já." Věnovala jsem mu falešný úsměv. Tenhle týden jsme se viděli už po třetí a to jen kvůli té káče pitomé na španělštinu.

„Málem jsem na tebe zapomněl, no tak pojď dál." Pokynul mi rukou a už se ani nesnažil vykouzlit na tváři úsměv. Jak jsem říkala, tenhle týden jsem tu už po třetí.

„Jaký štěstí, že jste nezapomněl," zacvrlikala jsem sarkasticky a snažila kolem něho proklouznout do jeho kanceláře a přitom se ho nedotknout, ale jeho břicho bylo tak obří, že ta šance byla stejně předurčená k záhubě.

Místnost byla plná diplomů a pohárů z dávných dob říďovi fotbalové slávy. Slovo ‚dávný' hraje dost významnou roli, protože s tím pupkem by sotva dnes byl schopen popoběhnout. Už jen když jsem se tu scenérii pokoušela představit, z nějakého prapodivného důvodu mi na mysl přišla vlna cunami způsobená otřesy z jeho běhu doprovázeným hopsavým vlněním špeků a v pozadí zvuk kvíkajících selátek, který se dost pravděpodobně ani nepokoušel imitovat. Jedno bylo, ale jasné, pokud by se mi někdy poštěstilo tohle vidět, musím si to i natočit.

Sedla jsem si před jeho stůl do otřesného zeleného křesílka, které jsem podezírala, že sem přišlo spolu s Milerovou.

„Jako doma." Zamumlal si pod vousy a sám s hlasitým žuchnutím dosedl do svého koženého křesla za mahagonovým stolem.

„Tak co jste chtěl tentokrát?" Zeptala jsem se otráveně a přehoupla jsem své nohy přes madlo křesílka a uvelebila jsem se v něm. Už jsem nějaký ten pátek, měla tu čest ředitele Coxe poznat, abych si mohla být jistá, že ani tato návštěva jeho doupěte nebude otázkou pouhých několika formálních minut. Spíš hodinové peklo.

„Etiketu asi od tebe zase čekat nemám co?" Řekl při pohledu na mé usazení, ale spíš to bylo konstatování, i když to zformuloval jako otázku.

„Etiketa," poklepala jsem si ukazováčkem do brady a zamyšleně jsem při tom zamručela. „To je takový to, co jste tu posledně definoval? Jak to má představovat základy slušného společenského chování?" Zeptala jsem se a stéle si snažila udržet svůj falešný zamyšlený výraz.

„Ano," odpověděl dychtivě s jiskřičkami naděje v očích.

„Jo! Tak to teda nevím, co znamená." Hraně jsem na něj nevině zamrkala a uvnitř jsem si užívala jeho zkroušený výraz a frustrované povzdechnutí.