Řízeni adrenalinem

47.

Mia

Nemám tucha, co mu přelétlo přes nos. S tím svým tvrďáckým prohlášeným a nečitelným výrazem vystoupil z auta a nechal mě tam. Co si myslel?

Dezorientovaně jsem potřásla hlavou a vysoukala se z auta. S berlemi jsem se dobelhala do patra do svého pokoje rozhodnutá z něj do rána už nevyjít. Kecla jsem si na postel a ty blbý klacky, s kterýma jsem schopná chodit, jsem odhodila na podlahu. Natáhla jsem se pro batoh a vynadala si sešity. Musela jsem se učit. Slíbila jsem Hugovy, že si opravím známky a to holt chtělo trochu snahy. A hlavně jsem dostala trochu šílený nápad. Chtěla jsem se dostat na Harvard. Vystudovat ho a pak se vysmát všem, co říkali, že jsem jen lůzr.

Frustrovaně jsem odfoukla pramen hnědých vlasů, co mi spadnul do očí, a tužkou jsem se podrbala na čele. Jak já nesnáším španělštinu. To je furt samý dáváš pozor? Nebo odlož ten mobil. Nebo mé nejoblíbenější: jdi do ředitelny. Jak já španělštinu milovala, dokud jí nezačala učit ta kráva.

Sotva jsem postřehla, že se za okny setmělo. Záda mě boleli od toho hrbení nad učebnicemi. Už přes půl hodiny jsem zívala na celé kolo, a co každou minutou jsem si byla jistá, že usnu. Při mé smůle bych si ještě tužkou vypíchla oko. A v poslední době té smůly bylo, až až a vůbec nechci pomyslet, kolik jí ještě bude.

Jsem utahaná jak kotě a přesto vím, že se má hlava nebude celou noc moc oprostit od splátky, co mě tíží jako obří šutr, co mě stahuje pod hladinu a s tou blbou sádrou na noze se topím ještě rychleji, než jsem kdy dřív doufala. Mám pocit, jako by v mé hlavě byl odpočet s každou milisekundou, která mi ukazuje, kolik mi zbývá ještě času, než budu muset se před Felixe dobelhat jak spráskaný pes. Už teď jsem věděla, že nemá cenu ho prosit. Na prosby neslyší. Sliby přehlíží. Slzy nevnímá. Jen v nářcích se vyžívá. Bude se vyžívat i v pohledu na mě pod hladinou. Nechá mě se tak dlouho topit, dokud nepřijmu jeho podělanou nabídku a nestanu se jeho osobní kurvou. Stačilo by jedno přikývnutí a dluh by jako lusknutím prstů zmizel z povrchu zemského a propadl se do pekel, kde by na prach shořel.

Z dumání nad tou patálií mě vytrhlo cvaknutí kliky. Pokud Cole ťukal, musela jsem ho přeslechnout. Tiše vklouznul dovnitř a zavřel za sebou a zamknul...

„Co tu děláš?" Změřila jsem si ho podezíravým pohledem od hlavy k patě.

„Říkal jsem, že přijdu." Pokrčil nenuceně rameny.

„Tos teda neříkal." Odporovala jsem mu a zaklapla učebnici, na kterou jsem už stejně neviděla.

„Ale jo." Nedal se a sednul si ke mně na postel. Nehodlala jsem se posouvat ani o píď. Nikdo ho sem nezval. A hlavně, jsem přece zraněná!

„Dneska jediné o čem jsi blábolil, bylo o nějaký lhůtě, ale o tom že se tu semnou zamkneš, nepadlo ani slovo." Uvedla jsem to otráveně na pravou míru. Neměla jsem na něj náladu.

„Přišel jsem si pro tvé rozhodnutí." Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem mluví.

„Ach..." Povzdychla jsem si. „Ještě jsem se nerozhodla." Neměla jsem spíš čas se něčím takovým zabývat. Od toho rozhovoru mi hlavu zaplňovali úplně jiné věci. V mém případě, mnohem důležitější.

„Tak to máš blbý." Zamručel. „Už jsem ti totiž vypracoval učební plán." Řekl s kamennou tváří. Naklonila jsem hlavu na stranu a změřila si ho pohledem a hledala v jeho grimase stopu po žertu.

„Učební plán?" Zeptala jsem se pro jistotu, kdybych třeba slyšela špatně. „To myslíš vážně?"

„Smrtelně." Odkývl s chladnou tváří.