Řízeni adrenalinem

14.

Mia

„Vy debilové, buďte tam vzadu zticha, nebo zastavím na nejbližším odpočívadle a do jednoho vás vykopnu ven!" Slyšela jsem tlumenou výhružku někde poblíž. Ten hlas mi byl podezřele povědomý, jen jsem k němu nebyla schopná přiřadit obličej. Byl nakřáplý a tím že mluvil tlumeně, mu to přidávala na hrubosti a jeho tón zněl tak autoritativně. Ten hlas mohl patřit někomu, kdo nejspíš byl zvyklí rozhodovat a dávat rozkazy. S jistotou jsem mohla říct, že byl mužský. Autorita sálající z paralyzujících modrých očích. Moje hlava však byla moc těžká a kolem mě to bylo moc měkké na to, abych se nechala přemoct zvědavostí a zjistila, komu ten hlas patří. Tak jsem nechala oči dál zavřené a jen poslouchala okolní rozhovor.

„Můžu snad za to, že je tu těsno?" Zaskučel někdo a pak se ozvala tlumené rána a bolestné vyfouknutí vzduchu.

„Ty debile, to bylo moje žebro!" Ten hlas zněl naštvaně a nebyl tak zhrublí jako ten první, ale byl jistě taky mužský.

„Lepší než koule ne?" Zavtipkoval někdo další přímo za mnou a rovnou se své poznámce zasmál.

„Taky tě kopnu do koulí, aby sis přál, abych ti zabodnul loket do žeber." Vyhrožoval někdo tomu vtipálkovi.

„Tak to prr! Do koulí jsem tě ještě nekopl." Bránil se a já pojala podezření, že i jeho hlas mi zní podvědomě. Pasoval na člověka, který je lehce otravný a někdy, spíš dost často, nesnesitelný.

„To je taky tvoje jediné štěstí!"

„Spíš tvoje tady v tom pidi prostoru." Utrousil.

„Mohl bys přestat urážet moje auto a laskavě si hlídat svoje koule?" Zabručel hlas, který mi byl nejblíže. Měla jsem pocit, jako by mi mluvil přímo u ucha, i když to znělo, že se snažil šeptat. A ten hlas!

„Já mám svoje koule v bezpečí, jen Joe a ty jeho sedí fakt blbě." Zasmál se. Najednou mi tenhle přitroublý humor seděl jen jednu jedinou osobu, kterou znám. Na Jacka.

„Můžeš si přestat brát furt moje koule do huby? Už o nich meleš přes půl hodiny!" Rozkřikl se Joe.

„Mohli byste být zticha?! Jestli jste si nevšimli, tak copatá stále spí, jestli jste na to čirou mezi těmi všemi tématy o koulích náhodou nezapomněli." Zasyčel na ně Cole? Ten hlas by tomu odpovídal. Proč jsem se ocitla u nich?

„Kamaráde až budu mít tvoje koule ve své puse, věř, že to bude vypadat úplně jinak." Zacvrlikal přeslazeným hlasem Jack.

„Neříkals něco o tom, že nejsi teplý?"

„Johne mohl bys k tomu taky něco říct?" Zaúpěl ztrápeně Joe.

„Co třeba to, abyste mě z konverzace o koulích vynechali?" Navrhl jmenovaný. Slyšela jsem otrávený povzdych, který se nesl interiérem vozidla.

„Poslouchám vás jenom chvíli a už mě ta vaše konverzace uspává." Zívla jsem si a protáhla se na...sedačce? To jsem v autě? Kdy jsem se sakra dostala do auta?

„Vidíš Cole, už je vzhůru!" Zajásal jak malý kluk Jack.

„Bože zmlkni Jacku!" Zaúpěla jsem ve stejnou chvíli jak Cole. Pracně jsem od sebe odlepila oči a narovnala se na sedadle spolujezdce. Kolem mě byl drahý interiér ještě dražšího auta. Bůh ví, jak bylo velké. Kluci se každopádně vzadu pořád poštuchovali a divně vrtěli. Několikrát mě nakopli do zad. Ať to auto bylo velké, jak chtělo, pro čtyři sportovce muselo být evidentně malý.

„Co hlava?" Zeptal se Cole, když se Jack s Joem pustili zas do nějaké hloupé rozepře názorů.

„Lepší." Připustila jsem a sklopila zrak ke svým dlaním v klíně. Najednou jsem se cítila nejistě. Možná to bylo tím, že zrovna někdo jako Cole mě viděl v jedné z mých slabých chvilek. Nelíbilo se mi to. Nesnášela jsem, když jsem před někým vypadala slabě. Já slabá nebyla, a když byla, snažila jsem se to na sobě nedat znát. Žila jsem totiž život, který pro slabí nebyl. V něm jsem si být slabá, ani dovolit nemohla.

„To je dobře. Odvezu kluky domů a pak vyhodím tebe." Prohlásil a věnoval se silnici řinoucí se do tmy ulic Brooklynu. Plně soustředěn na řídký provoz. Tvář mu sem tam ozářila pouliční lampa, jinak jí měl schovanou ve stínu. Ruce ležérně drželi volant a já při pohledu na ně mohla jen tiše polknout. Cole byl namakaný a to šlo poznat i přes oblečení, co se na něm povalovalo. Nebyl typ ‚ala' kulturista, spíš tak nějak hezky vykreslený sportovec. A takový sportovci byli přitažliví, a když byli k tomu ještě takový parchanti, jako byl Cole...

„To nemusíš, stačí, když mě vyhodíš na nějaké zastávce." Střelila jsem po něm pohledem. Nechtěla jsem, aby mě odvážel domů, a už vůbec jsem mu nechtěla být za něco vděčná. O nic jsem se ho neprosila. Měl mě odvést Mark. Vůbec nevím, ani jak jsem se ocitla v Colově autě. Nevzpomínám si, že bych k němu nasedala.

„Klidně ještě spi, vzbudím tě, až budeme na místě." Úplně ignoroval mou žádost. Debil. Nechtělo se mi spát. Nechtěla jsem jet domů k pěstounům a Mark to moc dobře věděl. Věděl, že se dneska nehodlám vracet za Mikem a Penny za jejich melancholickou náladou utopenou v laciném chlastu.

Jo měla jsem ty dva ráda, ale taky jsem měla ráda svou svobodu, kterou nepronásledujou fotky jejich mrtvého syna na každém rohu v domě. Nechtěla jsem do domu smutku. Čím míň se tam člověk zdržuje, tím líp se mu pak tak nějak dýchá. Mike a Penny na to jen ještě nepřišli. Mě děsí jen ty fotky a ta podivná aura, co tam s námi bydlí, ale je musí děsit i vzpomínky, který jsou tím domem prosáklí skrz na skrz.

Ten dům už zdálky vypadá, že pláče. A pláčou i jeho obyvatelé. Já se však pro slzy nenarodila. Každou sračku, kterou mi život vmetl do ksichtu, jsem zvládla i bez nich. Slzy patří slabým a já slabá být nechtěla. Nikdy.