Řízeni adrenalinem

50.

Mia

Přišel den mé zkázy. Stála jsem na smradlavé ulici s pár dolary v kapse. Nebyla už žádná možnost útěku, když jsem zaklepala na plechové dveře. Jedna s Felixových goril mě odvedla k němu dozadu toho zatuchlého skladu. Teo se tu tentokrát nepotloukal a to jsem si myslela, že je Felixovo pravá ruka a jde za ním prakticky jako pejsek úplně všude. I na záchod!

Koukala jsem zase na jeho hnusný ksicht. Na jizvu táhnoucí se mu přes půlku obličeje a na pleš, kterou kdyby si pořádně vyleštil, by mohl používat místo zrcátka. Dobře, ostatní by mohli.

„Ach, Mio, rád tě vidím." Nepochybovala jsem o té ironii.

„Přišla jsem tě poprosit o odložení téhle splátky, zlomila jsem si nohu a nemám jí celou. Nesu ti její část, ale celý to není." Šla jsem rovnou s pravdou ven. Nemělo cenu mu věšet bulíky na nos. Kdybych se ho snažila ukonejšit nějakýma sladkými řečičkami, který by byli stejně zbytečný, mohl by se naštvat ještě víc, než když mu to povím rovnou.

Felix nesouhlasně mlasknul. „Mio, Mio. Sladká Mio. Myslíš si, že vyslyším tvou prosbu, protože mám pro tebe, sladká Mio, slabost?" Zasmál se, ale v tom smíchu nebyla ani špetka po pobavení. Byl jen plný jedu. Hořkého a drásající orgány.

Jeho smích předpovídal mou zkázu. „Tak to si myslela špatně, princezno." Jeho hlas najednou ztvrdnul a po jeho falešném smíchu nezbyla už ani ozvěna. „Že seš to ale ty, dostaneš jen mírné varování." Kývl na své gorily stojící v pozoru za mnou. Nestihla jsem se ani ohlédnou. Jedna mě čapla za ruce a druhá se postavila přede mě a sázela mi jednu ránu za druhou do mého břicha. Snažila jsem se nevydat ani hlásku, nesoustředit se na tu bolet. Myslela jsem si, že se rozbrečím, když zasáhl mou hojící se ránu.

„To stačí." Zaburácel jeho hnusný hlas celým skladištěm. Klesla jsem na kolena, když mě ta gorila, co mě do teď držela, pustila. Chytla jsem se za břicho a vzdorovitě zvedla hlavu, abych se mu dívala do očí.

„Máš týden na to, abys mi dodala, co mi dlužíš. Příště tak štědrý nebudu a teď vypadni, než si to rozmyslím." Nemusel mě pobízet dvakrát. Vyškrábala jsem se na nohy a metelila z toho skladiště. Tentokrát jsem se neohlížela na svou hrdost, abych odešla se vztyčenou hlavou. Šla jsem tak rychle, jak mi to bolavá noha dovolila.

Na rohu té hnusné čtvrti jsem vytočila Markovo číslo. „Ano kotě?" Vzal to takřka hned. V jeho hlase nešlo slyšet jeho obvyklý veselý tón.

„Ahoj" Špitla jsem a snažila se potlačit bolestnej sten.

„Slyšel jsem, že sis u mě v dílně sundala sama sádru. A vůbec se to nesnaž popírat, krávo blbá když si mi jí tam rozpůlenou nechala." Povzdychla jsem si nad jeho káráním, který si jako obvykle nemohl odpustit.

„Mohl bys mě prosím vyzvednout?" Nelíbilo se mu, jak jsem ho ignorovala.

„Kde seš?" Hned se proměnil zase v toho starostlivého kamaráda. Nadiktovala jsem mu adresu a svalila se na lavičku stojící poblíž. Byla jsem v prdeli. Absolutně v prdeli. Takovou sumu jsem nebyla schopná v tak krátký čas v životě sehnat. I kdybych nechala uspořádat závody v týdnu.

Mark přijel do dvaceti minut. Nasedla jsem mlčky do auta. Sotva jsem ho zvládla pozdravit a přitom se mu podívat do očí. Koukala jsem se raději dopředu. Mark vyjel na silnici. V autě nehrálo ani rádio. Bylo tu jen tíživé ticho. Taková předehra před mučením, které jistě nastane v podobě jeho výslechu.

„Cos tam dělala?" Neodpověděla jsem. „Do prdele Mio! Co jsi dělala v té čtvrti." Zavrčel na mě naštvaně.

„Marku neřeš to prosím." Zkusila jsem to, dokud se to dalo udržet ještě v klidu.

„To si do prdele piš, že to budu řešit! Víš, kdo všechno se tam pohybuje?" S každou větou zvyšoval hlas a svíral křečovitěji volant. Nemusela jsem se na něj ani pohlédnout a klidně jsem mohla s jistotou říct, že rudnul v obličeji.

„Vím." Přiznala jsem.