39.

900 27 0
                                    

Cole

Kontroloval jsem už po třetí svou motorku před startem. Byl to můj zlozvyk. Jistý způsob jak se zbavit nervozity. Jack rád před závodem dává rozhovory novinářům, nebo nabaluje pomalu nezletilé slečny, co při jeho jízdě vřískají jak smyslů zbavený a pak s některou občas odejde. John poslouchá hudbu a nevytrhne ho z toho ani Joe, který před startem bývá až protivně otravný. Táta nás mezi tím ještě třikrát obejde a ujistí se, že je všechno v pohodě.

Poprvé s námi jel Mark jako náš nový mechanik a kontroloval nám stroje. A ještě tu byla ona. Cácora s dvěma dlouhýma copama a VIP kartičkou zavěšenou na krku. Poskakovala mezi klukama a užívala si dění závodu v zákulisí. Dostala i svůj vlastní autobus, zatímco my se o něj muselidělit. Ona se rozvalovala sama na velké manželské posteli. Dobře, u ní v buse spí Mark.

Přijeli jsme sem už ve středu. V pátek probíhal trénink a v sobotu trénink a klasifikace, kde se rozhodovalo, kam nás zařadí. S Jackem jsme jeli za náš tým a Joe s Johnem za druhý, který oba dva vlastní můj otec. Měli jsme na sobě černočervené kombinézy a takovou barvou se pyšnily i naše motorky.

Spousta závodníků jede jen sólo. Hezky každý sám za sebe, i když třeba spadají pod jednu stáj. Bylitu i tací co se rozhodli ject na takzvanou divokou kartu ale takových nadšenců tu dnes moc nebylo.

Dnes nás čekal Grand Prix doma v Americe. Přesněji v Austinu. Měli jsme suchý okruh a slunce pálilo o sto šest. Bylo horko na to, že byla teprve polovina jara. Už jsme za sebou měli dva závody sezony. První v Kataru kde se konal noční závod a pak v Portugalsku odkud jsme si s klukama udělali rovnou výlet do Španělska, kde nás budou čekat další závody.

V kapse mi zavrněl mobil. S těžkým povzdechem jsem ho vytáhnul. V kombinéze mi bylo hrozné vedro a tak jsem si jí nechal rozepnutou. Nebylo kam spěchat, ještě byl čas.

„Kdo ti píše, že se tak žulíš?" Trhl jsem sebou při zvuku jejího zvonivého hlasu.

„Do toho ti nic." Uklidil jsem mobil tam, odkud jsem ho vzal i se správou od Tiffany, která mi slíbila odměnu za dnešní vítězství. Sehnal jsem jí lístek na tribunu a doufal jsem, že tam je a bude mi fandit.

„Je no." Pokrčila rameny a mezi jejími plnými rty cumlala červené lízátko.

„Vypadáš jak děcko." Okomentoval jsem její vzhled.

„A ty že jsi pěkně nervózní. To máš stojáka vždycky před závody?" Taktně očima sjela na můj rozkrok v klubové kombinéze. S vykulenýma očima jsem následoval její pohled a ....nic. Mia se začala řehtat jak pominutá. „Takže ti vážně psala nějaká buchta." Kroutila pobaveně hlavou. „Čitelnej." Pošklebovala se mi.

„Psala mi holka, co se večer nesesype, až si budu podmaňovat její rty." Moje slova jí smazala úsměv během vteřiny. Ani po jiskře v jejích očí barvy whisky nezbylo ani památky. Já však pociťoval malé vítězství. Musel jsem se na ní provokativně culit.

„Tak hlavně aby nedala i kapavku." S těmi slovy se otočila jak ledová královna na patě a vyšla ven na sluníčko do hluku nadšených diváků. Že ona musí mít vždy poslední slovo.

„Cole, deset minut a jdeš na start." Upozornil mě asistent hlavního trenéra. S mírným úsměvem na rtech jsem dokontroloval stou mašinu a s helmou na hlavě se vydal na startovní čáru. Fanoušci skandovali jména svých favoritů a všechno se slévalo do jednoho ohlušujícího neidentifikovaného hluku. Pokud si dobře pamatuju, tenhle okruh má kapacitu na sto padesát tisíc fanoušků a nikde jsem nezahlédl volné místo. Muselo tu být plno.

V hlavě jsem si přemítal celou dráhu. Měla dvacet zatáček na okruhu dlouhém 5,51 km a jelo se ne něm jen dvacet kol. Užíval jsem si adrenalin, co mi tepal v krvi a křičel mi v uších. Tohle jsem miloval.

Řízeni adrenalinemKde žijí příběhy. Začni objevovat