Řízeni adrenalinem

5.

Cole

„Hele děcka musím, takže si další hru dejte beze mě." Cácora se nervózně usmála a sáhla po své tašce.

„Počkej Mio, kam jdeš? Vždyť jsi před chvílí teprve přišla!"

„Jo! A ani jsme si nešli zaplavat!" Doplnila Tobiase s prosebným výrazem Jane, která na ní nasadila i štěněčí oči.

„Naléhavá komplikace doma. Nahání mě po všech čertech kvůli tomu koberečku u řídi. Kluci ráda jsem vás poznala, holky mějte se a Tobiasy, my se uvidíme v pondělí." Mávla na rozloučenou a vklouzla mezi návštěvníky koupaliště, kde nám zmizela z očí. Spěchala, jako by jí za prdelí hořelo.

„Tak co my?" Jack zakmital vyzývavě obočím a záludně mu zablýsklo v očích.

„Jo, chápeme, jde se na jedno!" Zavelel Joe a potěšil tak Jacka. Ty dva byli jako bratři. Znali jeden druhého líp než samy sebe.

„Cole, objednáváš!" Ukázal na mě prstem John. „Jsi jediný dospělí." kmitl rameny na vysvětlenou.

„Přesně, a my nemůžeme za to, že si vaši vrzli dřív než naši." Mrskl jsem po Jackovi míč a trefil ho do břicha. Lehce se ohnul v pase, ale vidina chmelového nektaru byla holt silnější než jakákoliv má rána.

„Za tyhle blbý kecy, ti objednám jen malý!" Pohrozil jsem mu.

„To bys neudělal!" Zděšeně se na mě podíval a hlas mu dokonce vypískl. Tvářil se jako bych mu právě oznámil, že za rohem někoho zabili.

„Chceš se vsadit?" Pozvedl jsem vyzývavě obočí a chytil míč, co po mě hodil zpátky.

Objednal jsem na baru každému pivo a pak ještě další. Holky asi tak po hodině tlachání a popíjení utekli s Jackem do vody a my osiřeli.

„Kdybys chtěl, můžeš se za námi stavět na dráze." Lanařil John Tobiase. Dělal to tak pokaždé, co jsme se s ním viděli.

„Moc rád kluci, ale za Boha nevím, jak to budu mít s časem. Jenom dnešek jsme s Miou plánovali asi měsíc a stejně ta potvora zdrhla." Odfrkl si a smířlivě se zasmál.

„Odkud se vůbec znáte?" Zeptal jsem se a snažil se vypadat nenuceně, i když uvnitř jsem hořel zvědavostí. Ta copatá Cácora mě vážně vykolejila a ne zrovna v dobrým slova smyslu. Něco mi na ní nesedělo. Vypadala jako úplná Pandořina skříňka.

„Chodíme na stejnou střední, ale jinak se známe z běžeckého klubu už osm let." Zasněně se pousmál jako by vzpomínal na všechny okamžiky, které spolu zažili.

„Seš do ní udělanej co?" Drcl do něj loktem Joe a zakmital při tom obočím.

„Joe!" Sykl na něj John káravě.

„Co je?" Obrátil se Joe na Johna s nechápavým výrazem.

„Nemůžeš se ptát ještě jako větší debil?" Poťukal si na čelo a upil z půllitru.

„Bože, seš snad moje matka? Mě to zajímá, tak jsem se zeptal." Pokrčil nevině rameny s výrazem, že vážně nechápe, co Johnovi na tom tak vadí. John byl vždy z nás ten, co ctil nejvíc soukromí. Hlavně to svoje. Byl zvyklí, že si s klukama povídáme o holkách a sexu s nimi, ale nikdy nepřišel s tou svou trochou do mlýna. Většinou nás obil nějakou neurčitou odpovědí, když jsme na něj naléhali, aby se podělil.

„Na co ses ptal?" Přihnal se zmáčený jak slepice Jack a vklínil se mezi Johna a Tobiase. Natáhnul se pro mé pivo a vylemtal ho na ex. Nadzvedl jsem se nad stůl a vlepil mu pohlavek. Dneska těch pohlavků lítalo, že se jeden na víc mezi nimi, už ztratí.

„Ptal jsem se Tobiase, jestli je do Mii zabouchlej a John mě za to peskuje." Protočil zelenýma očima směrem k Johnovi. Ten jeho gesto napodobil a raději se napil.

„No a seš? Protože co si budem, je to kost." Zvědavě si poposednul a prohrábnul si mokré háro až to ohodilo snad všechno okolo.

„Jo to je." Uchechtl se Tobias. „Nejde jí nemilovat, ale je chladná jak led, nespoutaná jak vichřice a spravedlivá jak bouře." Zasněně jí popisoval.

„A drzá jako opice." Doplnil jsem ho pohotově.

„No a někdy sprostá jako dlaždič, tvrdohlavá jak mezek, ale jinak to je anděl."

„Právě jsi popsal ďábla samotného a nazýváš jí andělem?" Vykulil Jack oči a raději se napil piva. Pro změnu Joeovo.

„Dokud nepoznáš, tak nepoznáš." Zasmál se Tobias a nenuceně pokrčil rameny, než jedním hltem dopil své pivo.

„Pánové je načase zvednout kotvy." Zavelel John jako náš hlas rozumu. Všichni jsme se na povel zvedli a zamířili na parkoviště k mému autu.

„A holky tu necháme?" Zajímal se Jack a ohlédl se pátravě přes rameno.

„Asi jo, jedině kdybyste s Joem jeli v kufru." Utrousil jsem a odemkl dálkově svého černého miláčka.

„Proč zrovna my dva?" Ozýval se jmenovaný dotčeně.

„Protože já jsem šofér." Usadil jsem ho.

„Proč bychom lezli do kufru, když bychom je mohli vzít na klín ne?" Argumentoval hned Jack.

„Prosím tě, já ti pak dám číslo." Slíbil tomu nadrženci pobaveně Toby a poplácal ho po rameni, než si zalezl na místo spolujezdce.

„V tom případě vyrážíme!" Zvolal a rozzářil se jako sluníčko a už seděl připoutaný v autě. Všichni jsme nad ním vyprskli smíchy.