Řízeni adrenalinem

8.

Mia

„Jsem totálně vyřízená, potřebuji sprchu." Unaveně jsem se na něj usmála a ovívala si při tom červený obličej, abych se trochu schladila.

„Tak jedem." Přehodil mi přes ramena jeho paži a vedl mě ke svému autu.

„Mio!" Křikl na mě Tobiasův hlas. I když nerada, otočila jsem se k němu čelem.

„Ano Toby?" Přivinula jsem se blíž do Markovo náruče, která mě chránila před okolním chladem, který tu plul s přibývající noční hodinou.

„Co se děje? Myslel jsem, že jsi šla domů a ty tu místo toho tancuješ s úplně cizíma chlapama." Nesnášela jsem, když Tobias chytil svou starostlivou chvilku a hodlal rozebírat mou maličkost s mými problémy před úplně cizími lidmi. Stačilo mi, že mě hlídal Mark.

„Rozmyslela jsem si to." Nevině jsem pokrčila rameny. Nebyla hodná příležitost mu něco vysvětlovat, bylo tu až moc uší, který poslouchali.

„Fajn." Odsekl naštvaně.

„Uvidíme se ve škole." Líbla jsem ho na líčko, abych ho trochu obměkčila. Po boku Marka jsem odešla a nastoupila do jeho auta.

„Tak kam to bude slečna?" Uculil se na mě a laškovně zakmital obočím, když vkládal klíče do zapalování a nespouštěl ze mě oči.

„Asi domů, už je čas se asi pochlapit." Rezignovaně jsem si povzdechla a praštila hlavou opěrku za sebou. Zahleděla jsem se do stropu a přemýšlela nad tím, co mi Toby řekl. Vlastně nic podstatného, ale i tak ve mně něco hlodalo. Možná to bylo svědomí, kdo ví? Ok, to byla blbost.

„Když už jsme u toho pochlapování," Přerušil můj tok myšlenek. „co to bylo na té dráze? Přišli ti ty zatáčky málo prudký, že ses neobtěžovala ani trochu brzdit?" Povytáhl na mě obočí a věnoval mi takový ten rodičovský pohled, který vám říká, že vlastně děláte hroznou kravinu, ale říkat vám k tomu nic nebude. Káral, ale nevyčítal. Mark mi vlastně nikdy nic nevyčítal. Vždy jsem si říkala, kdy přijde ten moment a jemu rupnou nervy.

„Uklidňuje mě to." Zamručela jsem.

„Jednou se na tý motorce zabiješ." Uchechtl se a zakroutil hlavou.

„Ještě jsem s ní ani jednou nespadla a už vůbec to nemám v plánu. Ale když už jsme u toho pochlapování, kdes narazil na tu bandu neandrtálců?" Jen pokrčil rameny a kličkoval ulicemi města.

„Myslíš ty sexy neandrtálce?" Zkousl si spodní ret a zasněně vzdychl.

„Jo přesně ty." Zahučela jsem otráveně nad jeho projevem.

„Když se s nimi znáš, měla by sis s jedním z nich vrznout, abys nebyla furt tak upjatá." Prohlásil přesvědčeně. Napřáhla jsem se a uštědřila mu ránu pěstí do ramene. Syknul a nezraněnou rukou pustil volant a promnul si bolístku.

„Nejsem upjatá, a jestli se ti tak strašně moc líbí, tak si je sbal sám." Odfrkla jsem si podrážděně a založila uraženě ruce na prsou.

„To máš pravdu, to bych mohl. Ale ty nás musíš nejdřív seznámit, když se znáte. Ale problém je v tom, že všichni vypadají jako totální heteráci, ale třeba by se dali předělat. Takže přivedeš je zase?" Zaškemral a udělal na mě smutné psí oči.

„Znám jen Tobiase, ty ostatní jsem viděla dneska poprvé a jak přivedeš zase? Já je sebou vůbec netahala! To ty ses s nimi vykecával, než jsem přišla a naléval je pivem!" Vyčetla jsem mu.

„Svět je holt malý." Pokrčil rameny jako by to mělo všechno vysvětlovat. Zaparkoval před domem mých pěstounů a mě se v hrudi usadil zase ten pocit, jako pokaždé než jsem vešla do onoho domu.

„Vyzvedneš pak Terinu?" Zeptala jsem se s nepřítomným pohledem upřeným přes čelní sklo do tmy spoře osvětlené ulice.

„Přece bych tam tu tvojí krásku nemohl nechat." Přikývla jsem a s tichým dík vystoupila z auta a loudavým krokem šla na verandu malého domku.

Několikrát jsem se nadechla a vydechla, než jsem se odvážila vzít za kliku a vstoupit dovnitř. Přestože naše ulice zela tichým spánkem naších sousedů, uvnitř domu mí alkoholem nasáklí pěstouni byli ještě v tuhle dobu vzhůru. Mike seděl u televize s cigaretou v koutku rtů, jejíž popel mu dopadal na několik dní mastné tílko. Penny si nalévala do skleničky průzračnou tekutinu a bylo jí úplně jedno, že vycmrndala trochu tekutiny na malý oblemcaný konferenční stolek.

„A hele kdo se uráčel." Odfrkla si, když mě zpozorovala.

„Volal ředitel." Zamumlal Mike nijak nezaujat mým příchodem. Byli zvyklí na to, že jsem se sem tam vytratila a vrátila se až po několika dnech.

„Vím." Přitakala jsem mu, i když se stále díval na televizi a mou přítomnost sotva bral na vědomí.

„Malá." Povzdechla si Penny. Řekla mi přezdívkou, kterou mi daly, když mě před dvěma roky dostaly do péče. Byli to snad první pěstouni, u kterých jsem vydržela tak dlouho.

„Dáváme ti volnosti jak je ti libo, ale problémy ve škole? To už nejde Malá." Znovu si nalila skleničku a vyprázdnila jí snad rychleji než tu předchozí.

„Penny má pravdu Malá, dozvědět se to sociálka, tak tě nám odeberou. Šla bys zpátky." Schválně nezmínil kam, nebylo to potřeba, všichni jsme to věděli.

„Miku, přísahám, nic jsem neprovedla, jen mě ta úča prostě nemá ráda. Žádný problém jsem záměrně neudělala." Snažila jsem se obhájit.

„Omluvy ti nikdy nešli co?" Usmála se na mě Penny, ale její oči se už neusmívali, zeli prázdnotou jako pokaždé. Nikdy jsem její oči neviděla šťastné, jen zakalené alkoholem. S Mikem začali pít po tom, co se jim jejich jediný syn Tom zabil v autě. Nikdy je to nepřebolelo, ale nějakým prapodivným způsobem byli schopni fungovat, i když byli věčně nalitý v lihu.

„Šli? Nešli? Vlastně nevím." Pokrčila jsem nenuceně rameny.

„Kde ses vůbec celý týden toulala tentokrát? Kdybys každý den neposílala esemesku, tak ani nevíme, jestli žiješ." Hudroval Mike a poklepal na opěrku křesla, ve kterém seděl. Usadila jsem si tam a hned mě do nosu udeřil pach cigaret a potu.

„Tak nějak všude, ale spíš furt v práci." Usmála jsem se.

„Máš hlad? V lednici je určitě ještě zbytek číny." Vyskočila na nohy moje pěstounka připravená mě zasytit.

I když se tito dva mohou jevit jako ti nejhorší pěstouni na světě, je to klam. Jen mají prostě svůj styl výchovy. Mám volnosti, kolik chci, nemusím se tu o nic starat, ale jediné podmínky co musím dodržovat, jsou: že se jednou za čas musím ozvat, že jsem v pořádku. Před sociálkou k nim prokazovat největší respekt, kterého jsem schopná v sobě vyhrabat. Dostudovat dokud jsem v jejich péči a být schopná se o sebe postarat. Což zahrnuje brigádu, jenž mi pokryje všechny mé výdaje. Prakticky je mám svým způsobem ráda. Asi tak jako oni mě.

„To je dobrý Penny, jsem unavená, půjdu si lehnout." Zvedla jsem se z opěrky a zalezla do svého pokoje. Od minula co jsem tu byla naposled, se tu nic se nezměnilo. Což na nich mám taky ráda, respektují mé soukromí. O respekt vlastně nejde. Nechce se jim v jejich světlých chvilkách uklízet cizí bordel, stačí jim ten jejich, ale takhle to zní mnohem líp. Respektující pěstouni. Všichni předchozí mi při první zmínce problému prohledali věci a obrátili celý pokoj naruby. Nevím, co si mysleli, že najdou. Drogy? Chlast? Nebo rovnou nějakou zbraň?

Padla jsem na znak do peřin a podložila si hlavu rukama. Hleděla jsem přes roušku tmy na strop, který jsem mohla jenom tušit. Přemýšlela jsem nad zážitky z dnešního závodu. Jak já miluju ten adrenalin. Je to návykové a já se už dávno stala závislou. A taky jsem myslela na blížící se termín, co jsem měla zapsaný v pomyslným kalendáři v hlavě. Počítala jsem všechny prachy, co jsem si vydělala na brigádě a co jsem vyhrála na závodech a stále si bolestně uvědomovala, že jich není dost.