Řízeni adrenalinem

54.

Spousta lidí si myslelo, že se tu neukážu jako na několika předchozích závodech, co se konali. Jeden člověk si na to každopádně zvykl. Užíval si mou nepřítomnost a budoval tak svou slávu.

Loko byl teď na výsluní a já byla připravená ho srazit na kolena. Byla jsem připravená mu ukázat, kam patří a to přesně za má kola.

Užívala jsem si jeho nasraný pohled, když jsme stáli na startu. A užívala jsem si celý závod, kdy jsem Lokovi nedovolila mě předjet. Ten pocit blaženosti když jsem dorazila do cíle, jako první mi chyběl. Chyběl mi tak moc. Měla jsem chuť protancovat celou noc, jakou jsem měla radost, ale Peter mi to zakázal a hned po závodě jsme všichni odjeli do vily, i když jsme s klukama protestovali, že tam chceme zůstat. Nebyli to nějaký velký závody. Ani za ně nebyla tak vysoká cena, ale party tu byla stále stejně kvalitní.

„Ta noha půjde znova do sádry." Rozhodl Colův dědeček.

„No tak Petere, už to ani nebolí." Snažila jsem se ho obměkčit psíma očima.

„Nezájem a kusej do mé ordinace kopretinko." Hvízdl na mě a nekompromisně ukázal na dveře své ordinace.

„Petere ty umíš být tak krutej, když jde o mou maličkost." Dotčeně jsem se chytila za srdce.

„Kdyby se tvoje maličkost nechovala jak z divokých vajec, nemusel bych být krutý."

„Oceňuji, že to nepopíráš." Prohlásila jsem.

„Ať už mi ležíš na lehátku, nebo tě poženu do nemocnice." Vyhrožoval mi.

„Ty víš jak na mě." Rezignovaně jsem si povzdechla a kulhala do jeho domácí ordinace.

Nohu mi dal zase do sádry a nakázal mi chodit zas s těmi blbými kladkami a odpočívat. S poděkováním jsem mu líbla na vrásčitou tvář pusu a skákala si to do pokoje.

Kluci v obýváku koukali ještě na fotbal a jedli u toho párky? Že mě to ještě překvapovalo. Mojí přítomnost nebrali pomalu ani na vědomí, jak byli zažráni do zápasu. Vlastně jsem byla i ráda, mohla jsem se v klidu zdejchnout nahoru. Nikdo mě tak nelanařil, abych se k nim přidala. Stejně jak jsem znala Huga, jim ten fotbal za chvíli vypne a začnou zase rozebírat jejich videozáznamy z tréninků a závodů.

V příštím týdnu měli odjet na další závody. Tentokrát do Katalánska, ale já jsem s nimi jet nemohla. Hugo mi slíbil, že až budu mít nohu v pohodě, vezme mě do Barcelony na dovolenou, když si to budu přát. Vždy jsem si přála navštívit Barcelonu a celkově Evropu. Procestovat jí. Navštívit všechny významný stavby a památky. Milovala jsem architekturu. Chtěla jsem kvůli tomu vidět památky v Římě, v Řecku a všude jinde. Jak tu starou tak i tu novodobou. Teď jsem se však musela soustředit hlavně na školu. Na přijímačky na Harvard a další vysoký. Jiný školy mi byli jedno, jak dopadnou. Já chtěla na Harvard a taky podle toho vypadali v poslední době i moje známky.

Měla jsem tak ztuhlé svaly na zádech, že jsem usoudila, že bez horké vany se nebudu schopná zítra hýbat. Věděla jsem, že dělám chybu, ale já tak toužila po vaně, že jsem se rozhodla, ať si moje budoucí já vymyslí, jak mě z ní pak dostat ven s nohou v sádře.

Noha mi musela vyset přes okraj, abych jí nenamočila, protože to by mě s velkou pravděpodobností Peter něčím uspal, dokud by mi ta noha nesrostla.

Nalila jsem si do vody pěnu, kterou Hugo koupil speciálně pro mě. Voněla vanilkově. Byla to má oblíbená vůně, ale začala jí konkurovat ještě jedna. Nepatřila však mě, ale jednomu modrookému blonďákovi. Byla to vůně lesa, slunce, čokolády, mentolu a sem tam se k ní přimíchala i vůně motoru.