Řízeni adrenalinem

22.

Mia

Vzbudila jsem se na nehoráznou bolest břicha. Kolem mě byla tma a pach dezinfekce. Do prdele co se stalo?

Snažila jsem se nahmatat nějakou lampičku, ale spíš jsem něco schodila. Místností se ozvala rána plechu dopadajícího na dlažbu. Hlavou mi projela ostrá bolest. Potřebovala jsem svoje léky na migrénu.

„Dante?" Zachraptěla jsem a svůj hlas sotva poznávala. Měla jsem sucho v krku a nehoráznou žízeň.

„Dante!" Zakřičela jsem, jak nejvíc jsem mohla, ale ani tak mě můj bratr neslyšel. Zaposlouchala jsem se do ticha a zjistila jsem, že tu vlastně moc ticho není. Byl tu tlumený hluk, jako by vycházel z vedlejší místnosti. Znělo to jako by tam mluvilo moc lidí na ráz. Rozskočí se mi hlava!

Pohla jsem se, ale projela mnou ostrá bolest. Zaťala jsem zuby, chytila se za bok a se zavrčením se vyhoupla do sedu. Do očí mi vyhrkli slzy. Zahnala jsem je rychlým zamrkáním.

Kde je Dante?

Nervozita mnou projela jako nůž. Začala jsem se bát toho hluku za dveřmi.

Co když mu něco udělal?

Začali mě přepadat obavy o mého bratra. Stoupa jsem si vratké nohy. Každý krok mě bolel jako pokaždé, ale tentokrát to bylo nějaký horší. Jak já nesnáším bolest.

Po slepu jsem se dostala ke dveřím. Otevřela jsem je potichoučku tak, abych nepřilákala nechtěnou pozornost. Oslepilo mě ostré světlo z druhé místnosti. Musela jsme si zastínit oči rukou. Hovor najednou v místnosti jak na povel utichl. A to jsem si myslela, jak jsem nenápadná.

„Mio?" Prolomil cizí hlas ticho.

„Kde je Dante?" Zamumlala jsem a promnula si oči.

„Holka musíš si lehnout." Chlácholil mě nějaký kluk.

„Nechci. Kde je Dante?" Zmateně jsem se rozhlížela a hledala ho mezi přítomnými. Nebyl tam. Kde byl? Co se stalo?

„Zlatíčko, pojď, musíš si jít lehnout." Hnal se ke mně nějaký starý pán a chystal se mě chytit, ale já se mu v čas vysmykla. Ten prudký pohyb mě zabolel tak moc, že jsem se musela lehce ohnout v pase, na což se starý pán skepticky zamračil.

„Nesahejte na mě. Kde je Dante?" Popošla jsem dál do místnosti, ale nic jsem tu nepoznávala. Kde to vůbec jsem?

„Zlatíčko kdo je Dante?" Pomalu na mě začínal žvatlat ten dědula. Byl normální?

„Nejsem mimino tak semnou tak přestaňte jednat. Kde to jsem?" Všichni si vyměnili zmatené pohledy.

„Petere?" Promluvil velice pohledný kluk.

„To bude tou ránou na hlavě a lékama proti bolesti, který jsme do ní nacpali." Dědula ke mně přišel blíž a chtěl mi dát ruku na záda. Cukla jsem sebou dost prudce, projela mnou zas ta ostrá bolest, až jsme se musela chytit za bok.

„Zlatíčko, vím, že jsi zmatená, ale musíš do postele. Máš za sebou těžkou operaci a mohla by sis tak potrhat stehy." Ukázal mi na břicho. Sice mluvil mou mateřskou řečí, přesto jsem mu nerozuměla.

„To nic není." Mávla jsem nad tím bezstarostně rukou jako bych odmítala vrácení drobných u kasy, když jsme si spojila jeho slova do souvislé věty. „Ale teď vážně. Kde je Dante? Kde to jsem a kdo jste vy?" Opřela jsem se zády o zeď z dosahu toho urputného dědy a čekala na své odpovědi.

„Kdo je Dante?" Zeptal se blonďák hnědovlasého kučery.

„Aktuálně problém." Dostalo se mu odpovědi.

„Drahoušku, pojď se alespoň posadit." Zase se po mě natahoval ten děda a ukazoval na gauč.

„Proboha pane, sice vypadáte jako kouzelný dědeček z pohádky, ale kdo vám dal oprávnění na mě furt šmatlat? Na čela napsáno ‚VEŘEJNÝ MAJETEK' fakt nemám. Tak prr jo?" Dala jsem před sebe ruce v obraném gestu, ale i přesto jsem si to pomalu šourala na místo, kam ukazoval.

Teprve teď jsem si všimla, že mám na sobě dlouhé bíle tričko sahající mi do poloviny stehen. Pěkně odřených stehen. To nemohlo být pěkné. Cítila jsem se vlastně víc polámaně než obvykle. Tentokrát to otec vážně přehnal, ale kde je Dante? Proč ho nezastavil?

„Donesu ti vodu a léky proti bolesti." Řekl starý pán a odběhl do dveří, odkud jsem přišla. Měla bych se asi bát. Přede mnou stálo šest chlapů a ani jednoho jsem neznala.

„Mio?" Přišel ke mně ten kudrnáč a velice jemně vyslovil mé jméno. „Pamatuješ si na mě? Jsem Mark." Mluvil pomalu a artikuloval tak moc, že jsem se bála, že mu něco je.

„Ty jsi hluchoněmý?" Zeptala jsem se starostlivě místo odpovědi na jeho otázku.

Zmateně zkroutil obočí. „Ne?"

„V tom případě by ses měl objednat k lékaři. Otvíráš hubu jak kapr na suchu." Řekla jsme zcela vážně.

„Alespoň ta tvá nevymáchaná pusa je furt stejná." Zasmál se a dva kluci s ním. Jeden z nich byl lehce zelený, vypadal jako by mu bylo špatně, ale to mu nebránilo se smát. Takže zas tak hrozné to s ním být nemohlo. Však zbylí tři muži v místnosti zůstali vážný. Jeden z nich byl starší než ostatní a na čele se mu rýsovala starostlivá vráska a kluk stojící po jeho pravici mu byl dosti podobný. Jako by to byla jeho mladší kopie.

Ukázala jsem na toho staršího „Vás odněkud znám." Mhouřila jsme na něj oči a snažila se ho někam zařadit.

„To je možné a já zas znám odněkud tebe." Řekl mile, až mě to překvapilo. Čekala jsem už podle jeho vzhledu, že to bude takový ten super drsný týpek, co se jen na někoho podívá a on se z něho počůrá strachy.

„Blbost." Odporovala jsem mu a pak mi to blízko. „No ty vole! Že vy jste ten páprda, co na mě volal ve čtvrtek fízli kvůli tomu autu?" Vykulila jsem na něj oči. Ale myslela jsem si, že byl starší.

„Ne to jsem nebyl já." Smál se a kroutil u toho hlavou.

„Tak tady se to nese." Přišel usměvavý děda a nesl dvě skleničky vody. Jednu podal zelenému klukovi ze slovy že už si vytrpěl dost a druhou podal mě s bílou tabletkou. V hlavě mi stále tepalo a můj prvotní instinkt byl to do sebe kopnout, ale bránili mi v tom okolnosti. A k tomu ještě taková ta poučka pro malé děti: „Nikdy si neber nic od cizích lidí!"

„DANTE. KDE. JE." Zavrčela jsem každé slovo už zcela podrážděně.