Řízeni adrenalinem

15.

Cole

Čím blíž jsem byl k domu té Cácory tím víc se nervózně vrtěla na sedadle. Celou dobu od toho co jí kluci vzbudili, byla zamlklá. To bylo snad poprvé od té doby, co se známe.

Hleděla jen z okénka a pozorovala míhající se krajinu. Mohu jen hádat, jestli celou cestu byla ztracená ve svých myšlenkách, nebo jestli odposlouchávala moudra těch opilců, co ještě před deseti minutami seděli na mých zadních sedačkách a stěžovali si. Nedalo mi to, musel jsem se zeptat, to její vrtění by ani mrtvého nenechalo v klidu spát. „Děje se něco?" Střelil jsem k ní pohledem, než jsem ho zas stočil na vozovku. Mnula si ruce a neposedně si poposedla.

„Ne." Pípla plaše. Docela mě to zarazilo. Většinou se potýkám s její drzou stránkou, ale plachost? To ta holka taky umí?

„Tlačí tě snad hemeroidy v zadku, nebo proč se tak vrtíš?" Věděl jsem, že tou to větou mohu vyprovokovat tu saň v ní, ale já si vždy rád hrál s ohněm.

„Nech mě být." Zamumlala. Nepřidala ani žádnou narážku či urážku, kterou ráda odpovídala na blbé kecy. Tu holku jsem neznal, viděl jsem jí po třetí v životě, ale i slepému by došlo, že jí něco je a migréna to tak úplně nebude.

Odstavil jsem auto na kraji chodníku a zamknul ho pro jistotu, kdyby mi princezna chtěla vzít nohy na ramena. Hned co slyšela cvaknout zámek, otočila ke mně hlavu. Jestli jsem očekával zděšení v jejích očí, čekal jsem marně. Její obličej odrážel obraz čirého znudění. Ani jsem jí svým činem neoslnil.

„Mělo mě to ohromit?" Povytáhla na mě obočí a otráveně na mě hleděla.

„Až tě budu chtít ohromit, tak to poznáš." Slíbil jsem jí a při tom na ní mrknul.

„Beru tě za slovo." To bylo vše. Nepřišlo žádné vyptávání, proč stojíme, žádné nadávání s výčitky o tom, na co si tu hraju. A už vůbec ne žádná panika s myšlenkami plnými mě se sekáčkem na maso ve velkým igelitovým černým pytlem. Prostě jen chlad. Překvapivě jako by se i ta nervozita najednou rozplynula. Není ta holka náhodou nějaká rozbitá? Právě jsem jí zamknul v autě...

„Nechce se ti domů." Konstatoval jsem po chvíli. Ticho, táhnoucí se vteřinu, dvě.

„Ne nechce." Zašeptala jako by snad nechtěla zničit to ticho, co se tu rozpínalo.

„A nech..."

„A už vůbec se ti nechci svěřovat." Zavrčela a očima probodávala krušnou ulici. V jejím hlase bylo zřejmé varování. Evidentně téma domov je zabarikádováno za pomyslnou zdí, kterou postavila a nenechá jí nikoho a už vůbec ne mě narušit.

„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli tedy nechceš spíš přespat u nás v pokoji pro hosty. Ale jestli trváš na tom, že nejdřív z tebe musím tahat nějaký rozumy, na který mi budeš neurčitě odsekávat, protože tak to přesně funguje v těch vašich holčičích knihách, které hltáte po tunách, tak s tou nabídkou mohu klidně počkat, ale na ten zbytek zapomeň." Ušklíbl jsem se na ní.

„Nečtu žádný holčičí knihy." Zakoulela otráveně očima.

„Takže jedem domů, pokud netrváš na tom, abych tě i tak odvezl k vám." Povytáhl jsem obočí a čekal na její odpověď s rukou přepravenou na klíčcích v zapalování.

„Nebudu ti nic dlužit a vděk taky neočekávej. O nic jsem se neprosila." Uchechtl jsem se a nastartoval. Byla zase zpátky.