Řízeni adrenalinem

51.

„Proč jsi tam byla? Proč sis sundala sádru?" Naléhal dál.

„Musela jsem tam něco vyřídit." Hlesla jsem a zahleděla se na své ruce v klíně.

„Do čeho ses zapletla." Zajel na cestu, která vedla k oválu a jeho dílně. Všimla jsem si zaparkovaných aut a motorek. Podle všeho to vypadalo, že tam jsou všichni.

Do prdele.

Mark se neuměl uklidnit a už vůbec se neuměl přetvařovat. Když byl jednou nasranej, tak prostě byl nasranej.

„Vyřeším to." Ujistila jsem ho a vystoupila jsem z auta. Noha mě bolela jak čert a o břiše lepší pomlčet. Kulhala jsem k vratům. Slyšela jsem za sebou, jak Mark naštvaně třísknul dveřmi od svého miláčka, ke kterému se choval vždy nanejvýš opatrně, což jen svědčilo o tam, jak je naštvaný.

„To si do prdele myslíš jen ty a pak tě zase budu tahat ze sraček!" Štěkl za mnou. S hlubokým povzdechem jsem se k němu otočila a strádala poslední zbytky mé trpělivosti, ale nebylo jí moc.

„Řekla jsem, aby ses kurva do toho nemontovat!" Štěkla jsem na něj. „Není to tvoje věc!"

„Myslíš si, že to není moje věc, když mi vždy pak voláš, když se něco posere?!"

„Měl jsi mi říct, že tě to obtěžuje, nevolala bych."

„Jo? A komu bys volala? Kdo by tě vytrhl z problému?"

„Ježíši Kriste! Děláš jako bych na tobě byla závislá! Umím se o sebe postarat sama!"

„Vždy když seš sama, tak to jen dosereš." Střelila jsem po něm pohledem.

„Nehraj si na mého prince na bílém koni Marku, na pohádky nevěřím." Zavrčela jsem.

„Seš tak nevděčná! Vše musí být podle tebe! Seš úplná královna dramatu. Kde se něco stane, tam jsi! Jako bys nemohla žít normálně!"

„Co je podle tebe normálně? Pověz mi! Ráda si to vyslechnu, protože jestli sis nevšiml já definici toho slova neznám! Nikdo se tě neprosil, abys mi dělal strážného anděla."

„Dante mě o to prosil." Bodlo mě u srdce.

„Ten ať taky táhne k čertu."

„Ptám se tě, cos do prdele dělala v tý posraný uličce! S kým ses to zapletla?!"

„Nenapadlo tě, že to má důvod, proč ti to nehodlám říct? Co kdybys teda přestal se ptát a chovat jak kretén."

„Zasloužíš si korunu krávo! A přestaň tady kulhat a padej si sednout dovnitř na gauč. Donesu ti led." Ukončil tak naší hádku nekompromisním rozkazem. V životě jsem se s Markem nepohádala tak jako dnes.

Otočila jsem se k dílně a pro mé překvapení ve vratech stáli všichni a mě najednou bylo jasný, proč se Mark přestal z čista jasna hádat. Věděl, že se to dneska dozví tak či tak, protože tam stál i Hugo, který se mračil. Bezva...

Cítila jsem se jako vůl jdoucí na porážku. Mark ke mně přišel a podepřel mě na jedné straně.

„Parchante." Ucedila jsem k němu.

„Blbko." Ztěžka jsem dosedla na měkký gauč. Peter se vynořil se svou přenosnou lékárničkou a hned si přivlastnil mojí nohu bez jakéhokoliv dovolení.

„To nebylo moudré." Mumlal si pod vousy a nesouhlasně u toho vrtěl hlavou, když si prohlížel to nadělení.

„Ona nedělá věci, co jsou moudré." Vložil se do toho rejpavě Mark, který nesl mraženou zeleninu.

„Děláš jako bys byl svatý." Probodávala jsem ho pohledem.

„Přestaňte se hádat." Zahřměl místností Hugův hlas plný autority.

„On si začal." Ukázala jsem na bruneta jak malé dítě a bylo mi to jedno.

„Jak dospělé." Utrousil Cole, která si leštil motorku a vypadal tím velice zaujat. Celkově všichni začali předstírat, že mají jakousi důležitou práci, jenž musí teď akutně dělat.

„Co se stalo?" Ptal se můj nový tatík a snažil se u toho zůstat v klidu, i když na něm bylo znát, že není nadšení z toho, že nejspíš lítám v nějakém problému.

„Nic co by byla veřejná věc." Řekla jsem ve stejný moment, kdy Mark naprášil, v jaké čtvrti mě vyzvedával.

„Cos tam dělala?" Řekl Hugo přísným hlasem. Počastovala jsem svého kamaráda pohledem, který mu jasně říkal, co si o něm myslím.

„Moje věc." Odbyla jsem ho.

„Pleteš se holčičko. Chci znát odpověď na svou otázku."

„Procházela jsem se tam." Hugo mě probodl pohledem. Věděl, že lžu.

„Znáš pravidla." Upozornil mě.

„Známky jsem si opravila." Namítla jsem obratně. Na moje známky nemohl říct ani popel. S trochou fantazie jsem byla premiantka třídy. Ředitel občas o přestávce za mnou skočí, aby mě zkontroloval, jestli žiju, když už nechodím na naše pravidelné schůzky.

„Známky jsou mi teď jedno, jestli v něčem lítáš tak to chci vědět." Trval na svém.

„Nelítám v žádných sračkách." Což byla pravda, protože já se v nich topila.

„Fajn jak chceš. Zamknu Terinu a až se rozhodneš mi říct pravdu, tak teprve pak ti dám od ní klíček." To byla jeho poslední slova. Cítila jsem, jak se mi krev vytrácí z obličeje a mé tváře tak blednou.