Řízeni adrenalinem

42.

Mia

Běželi jsme na tréninku zrovna sprinty do strmého kopce stále dokola až do zmagoření.

„Bože, on je tak sladkej!" Rozplývala se má kamarádka. Funěla jsem vedle ní a snášela její vzdychání.

„Je to děvkař." Snažila jsem se jí otevřít oči neprůstřelnými fakty, které prostě nešli popřít.

„Ty ho neznáš." Odbila mě a znova se zasněně usmála.

„Tys s ním jela jednou v autě a najednou ho znáš líp jak já, co ho má pomalu dvacet čtyři sedm před očima? Od tý doby co ho znám, se vyspal s dvanácti holkama. S dvanácti! I v den kdy jsem mu volala, aby pro tebe přijel, měl vedle sebe v posteli holku. Nemluvě o tom jak o nich později mluví a hodnotí." Jane zakroutila očima. Doběhli jsme na vršek kopce, který jsme pak zase museli opatrně sejít a vyběhnout znovu.

„Toby řekni jí prosím, že Jackovi růžová fakt nesluší, tak ať si ho tak furt nelakuje." Zaúpěla jsem prosbu k našemu kamarádovi, který jen pobaveně vrtěl hlavou.

„Mohli bystě spíš méně kecat a víc běhat. Dneska běhat za vámi, je za trest." Řekl místo toho.

„Tak ti dík." Poděkovala jsem mu ironicky.

„Není zač." Ušklíbl se na mě provokativně.

„Nelakuju si ho na růžovo!" Hned se hájila.

„Jestli ti dvanáct holek za dva měsíce přijde sladký, tak máš růžovější brýle než jednorožec prdel." Povzdychla jsem si a začala scházet kopec a klít u toho na adresu trenéra, který nás po tom nočním slejváku nechal běhat tohle. Hlína pod podrážkami podjížděla a my měli co dělat, abychom nesletěli přímo na zadek. Vážně by mě zajímalo, čím jsme si toto zrovna dneska vysloužili. Možná to byla pomsta za minule.

„Pospěšte si dolů trochu, máme toho dneska na programu ještě hodně a o víkendu nás čekají závody!" Připomněl nám trenér to, co opakoval pomalu každých pět minut. Nejspíš to byl nový druh motivace. Já jí však nepotřebovala. Už od prvních deseti minut tohohle teroru jsem byla dostatečně namotivována ho po tom ukrutném tréninku nakopat hezky do prdele.

„Jestli nás bude takhle furt buzerovat, tak ho to snad taky nechám několikrát vyběhnout! U toho ho budu ještě nakopávat, když bude pomalej." Hudrovala jsem a ohlédla se za sebe na své kamarády.

„Co tak vejráš?" Zeptal se Toby.

„Překvapuje mě to ticho, co teď Jane provozuje." Pipper co šla za Tobym a vydýchávala už šestý sprintík se dala do hlasitého smíchu. Jane na mě vyplázla jazyk a já se taky rozesmála. Když jsem se otočila, abych viděla, kam šlapu, jsem už jen viděla, kam se kutálím. Byla to taková rychlost, že jsem sotva vnímala, kde je nahoře a kde dole. Kolem se nesl křik a vsadila bych se, že nějaký patřil i mě. Zabrzdila jsem až prudkou dunivou ránou o kmen stromu.

Cole

„Kde se touláš?" Hodil jsem po přicházejícím Joeovi plechovku piva, kterou obratně chytil.

„Neptej se." Zabručel podrážděně. Mark vyjel spod rozdělaného auta a tázavě pozvedl obočí. Poslední dobou se z Markovi nové dílny stala naše klubovna a taky to bylo i tím, že dostat Marka ven, bylo těžší a těžší. Takže jsme chodili všichni za ním sem a nosili různý kusy nábytku, až jsme si tu sestavili docela solidní bejvák v jednom nevyužitým koutě.

„Teď nás to ale víc zajímá." Přidal se zvědavě Jack. Jeo se s těžkým povzdechem složil na sedačku a otevřel si plechovku. Z té se vyvalilo pivo, jak láva ze sopky. Přisál se k ní a začal ho rychle pít, aby jím nepotřísnil sebe a celou sedačku. Když ho dostal pod kontrolu, hlasitě ti krknul.

„Otec se rozhodl mě zasvětit do kouzla rodinného podniku." Pohrdavě si odfrkl. Joeův otec vlastní tři stavební firmy, co mu pohádkově vynáší, ale Joe architekturu nesnáší. Sice jí studuje, ale jen pro to, aby měl klid a mohl se věnovat motorkám. Takhle si to on teda vysnil. Jeho otec s jeho sny zrovna dvakrát nekoresponduje a Joe je z toho akorát nasraný.

„A kdo vyhrál?" Zeptal jsem se a přihnul si ze svého piva.

„Plichta kamaráde. Nakonec nás máma vyhodila od stolu. Prej to u oběda poslouchat nebude." Zakoulel nad tím otráveně očima, jako by jí snad ještě teď slyšel to říkat.

„Takže klasiky. Chudák paní Reedová." Politoval John Joeovu mámu.

„A jak k tomu přijdu já?" Ukřivděně na sebe ukázal a otočil se k Johnovi.

„Ty se nakonec hádáš ještě rád." Odbil ho s mávnutím ruky a laxně upil z plechovky.

„A jak to souvisí s tím, že jsem se nestihl do toho steaku ani zakousnout?" To byl náš Joe. Motorky, žrádlo, holky a chlast. To bylo prakticky vše, co potřeboval k tomu, aby byl šťastný.

„Tu máš sendvič ty vyžírko." Hodil mu svou svačinu Mark do klína. A vzal si z ledničky pivo.

„Tak na co si kluci připijme?" Houkl John.

„Na co asi? Na Španělsko!" Zahučel Jack a pozvedl svou láhev. Sborově jsme jeho přípitek zopakovali a společně si všichni přiťukli. Do Španělska jsem se těšil. Tu zemi jsem měl rád sám o sobě, ale ty nastávající závody jí dodávali na přitažlivosti. Škoda jen že se ten tentokrát nebudeme moc zdržet na dýl a trochu jí procestovat.

Dílnou se rozeznělo vyzvánění mobilu. Mark si nestihl ani přihnout ze své lahve. Nejprve si ztěžka povzdychl a pak vylovil ze svých pracovních kalhot mobil.

„Ha kdo volá!" Nadšeně se usmál a zvednul hovor. „Čauky, kde seš, už na tebe čekáme v dílně. Terinu máš připravenou na projetí." Mia mu na druhé straně něco dlouho říkala, protože mlčel a s každou sekundu mu vadnul úsměv. Nevypadalo to, že mu říká něco pěkného, spíš to zavánělo nějakým problémem. Už jen podle toho jak starostlivě se mračil.

„A seš v pořádku?" Zeptal se a my s klukama jsme se najednou napřímili. Nevím, kde se v nás bral ten ochranný reflex vůči tý Cácoře. Teda vím, kde se vzal u mě. Od tý doby, co mi řekla, jsme se sotva pozdravili. Vyhýbala se mi. „Nevyváděj." Uklidňoval jí. Že by to pomohlo, bylo diskutabilní. „Mio, klid, jedu pro tebe jo?... aha... jo je tady, dám ti ho....ok, tak mu řeknu. Proč s ním nechceš mluvit?....budeš potřebovat ještě něco?...tak volej když tak rovnou jemu....proč?...bože, ty seš tak hrozně paličatá...to sice jo ale on s tebou bydlí... ok zlato, vyřešíme to, až ti dají nějaký léky na uklidnění, protože se s tebou nedá vůbec mluvit." S tím hovor ukončil. Padl do křesílka a zadíval se na mě.

„Co jí je?" Vyhrkl jako první John. Starostlivě jako po každé.

„Na tréninku spadla z kopce a zlomila si nohu, což by nebyl takový problém, kdyby si neporanila i břicho, co se jí teprve hojilo. Musí na operaci a potřebuje přivést nějaké věci. Jo a taky se tam musí dostavit Hugo jako zákonný zástupce." Povzdychl si a unaveně si promnul čelo.

„A co všechno potřebuje?" Zeptal jsem se.

„Podle toho jak byla nerudná, tak bych řekl tampony, ale říkala to nejnutnější." Rukama se plesknul o nohy a vstal.

„Tak asi jdeme co?" Rezignovaně jsem přikývnul a vstal a své nedopité pivo předal Joeovi, byl jsem si jist, že se o něj patřičně postará.